Politické strany licitují mezi sebou, kdo má ve hře více a kdo méně lumpů, zříkají se svých bývalých členů nebo dělají mrtvé brouky. Je to úplně jedno, když jde o peníze (a velké), není stranická příslušnost podstatná a zúčastní se rádi všichni takzvaně „napříč politickým spektrem“. Co je přímo hrůzostrašné, je ta nenasytnost, kdy mluvíme o dvou třetinách všech evropských dotací, bratru téměř čtrnácti miliardách, které byly, zdá se, na severu vyplaceny za velmi podezřelých okolností. Trvalo to roky. Kontrolní mechanizmy poněkud selhaly.

Ale než moralizování si možná celá věc zaslouží pohled z trochu jiného úhlu. Protože prvotní příčina celého problému je někde jinde, už v samotném principu evropských dotací. Platí totiž okřídlené přísloví, že příležitost dělá zloděje. Kdyby nebylo dotací, nikdo by je ani nemohl rozkrást. Přitom tím hlavním, co peníze darované z Evropské unie přinášejí, je pokřivování základních principů ekonomiky. Jedni dostávají haldy zlaťáků a získávají tím výhodu proti své konkurenci. Kdeže je potom poctivá hospodářská soutěž?

Další ekonomická informace, na kterou můžeme narazit při pročítání textů o životě našich předků, je o tom, že dobrý hospodář každý groš v ruce několikrát obrátil, než se ho rozhodl utratit. To není důkaz o lakotě našich pradědů, ale o tom, že pokud si člověk v potu tváře vydělá nějaké peníze, moc dobře si rozmyslí, za co je utratí. Což v případech, kdy k penězům přijde snadno, nebývá úplně pravda. Stačí jen vzpomenout na různé šťastné výherce, dědice a restituenty, kterým chyběl vztah k tomu, co jim jejich předci zanechali. Ti často s majetkem naložili tak, že skončili nakonec o žebrácké holi. Což mi připomíná další staré rčení – lehce nabyl, lehce pozbyl.