Dlouho jsem čekal, že se ozve: „Už nechceme na tom být hůře, než bychom mohli být“, ale ani když se zcela naplnilo Václavské náměstí, neblahý náčelník odborů se nepostavil do čela nespokojených a šel místo toho s Kalouskem na pivo. Asi se dohodli, že se máme dobře. A proč ne. Na planetě Země je hodně šťastných lidí, kteří jsou podle našich měřítek docela chudí, ale mají, co je k životu v jejich prostředí potřeba a jsou spokojeni, protože nevidí kolem sebe sobě rovné, kteří mají všeho více. V našem případě je to trochu jinak. Většinou nejsme na tom tak dalece špatně, ale my pamětníci vidíme v okolních státech lidi, které si právem troufáme považovat za sobě rovné, a žijí v prostředí docela srovnatelném a kdysi byli na tom stejně, nebo hůře, než my, a teď se jim daří nápadně lépe. To je důvod k zamyšlení, proč tomu tak je a co s tím udělat.

Do roku 1989 se to bralo tak, že žijeme v jiném systému, než naši západní sousedé,  a že máme být spokojeni, když uspějeme ve srovnání s východními sousedy nebo NDR a Polskem. Ani to nebylo vždy pravda, ale po roce 1989 jsme očekávali (my optimisté), že dost rychle, během mála let, zaujmeme důstojné místo mezi evropskými národy, jaké odpovídá našim schopnostem a podmínkám. Nijak se to nenaplnilo z důvodů, jejichž přehledem začneme.

Začátek dlouhé špatné cesty

Při zavádění směnitelnosti československé koruny za světové měny na začátku devadesátých let byl stanoven na nátlak Václava Klause směnný kurs mnohem horší, než by odpovídalo paritě - kursu stejné kupní síly -  v okolních státech. Poměr těchto kursů byl nedlouho potom (podle zprávy OECD z konce roku 1995) 3.5 proti německé marce, 3.3 proti rakouskému shilingu, a 1.9 proti Slovinsku a byl značně v náš neprospěch i v případě Polska a Maďarska. To znamená, kupříkladu, že bylo třeba vyměnit 330 Kč za shilingy, aby se za ně v Rakousku koupilo to, co v Čechách stálo 100 Kč. Pro cizince bylo velmi výhodné u nás nakupovat, takže se začaly hromadit devizové rezervy, ale bilanci zahraničního obchodu se nedařilo vyrovnávat vzdor tomu, že jsme vyváželi násobně větší hodnoty, než dováželi. Bylo krajně nevýhodné orientovat se jen na vývoz a zanedbávat výrobu pro domácí spotřebu, a tato chyba přetrvává a škodí dodnes.

V souvislosti s divokou nekontrolovatelnou privatizací do rukou vybraného majitele a kuponovou privatizací začal výprodej národního majetku za, v nejlepších případech, šestinu jeho hodnoty, ale i mnohem méně, nebo šlo přímo o jeho ukradení. Celé klíčové výrobní závody byly zahraniční konkurencí lacino kupovány a likvidovány. Beztrestnost pachatelů tohoto ničení státu byla jištěna účelovým zákonem o nepřípustnosti námitek proti privatizaci. Václav Klaus byl chválen Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, v jejichž intencích jednal a nasměroval Českou republiku do postavení vykořisťované kolonie. Nebyl to jen on, ale hlavně on.