Nacher (ANO): Potřebujeme pomoct těm poctivým dlužníkům, ale i poctivým exekutorům

Vážená paní ministryně, pane předsedající, dámy a pánové, milí kolegové, kolegyně, jak jsem slíbil v prvním i ve druhém čtení, rád bych se v této chvíli trošičku obšírněji věnoval této problematice, která je velmi důležitá a která jaksi, abych tak řekl, završuje to období posledních několika let, kdy se kultivuje to prostředí exekucí a insolvencí.

Jsme dohodnuti, že dneska tady jednáme do 14 hodin a v případě, že by se to nestihlo, což je pravděpodobné, protože jenom ta hlasovací procedura je tak na hodinu, tak že to bude jako první bod v pátek, pokud si dobře vzpomínám, takže určitě v tomto týdnu to ukončíme, dokončíme a posuneme významně dopředu.

Jak již bylo řečeno, a já nepůjdu do úplných detailů jednotlivých pozměňovacích návrhů, které tady představil můj ctěný kolega Marek Výborný, kde jsme spolupodepsáni, ale pro tuto chvíli se budu věnovat určitému kontextu toho, v jakém prostředí ty změny vznikají, a co se až doposud podařilo prosadit. To je totiž hrozně důležité. My jsme na začátku, když to vezmu, tak v 90. letech bylo moderní neplatit svoje dluhy a věřitel tahal za kratší konec. V roce 2000 tady většina Poslanecké sněmovny schválila exekuční řád. Nevím, kdo je tady pamětník, je to 21 let, a od toho momentu se ta houpačka přehoupla na úplně druhou stranu. To znamená, že dlužník často za bagatelní částku je honěn jak nadmutá koza a je na něj vyvíjen takový tlak, že zaplatí jednu exekuci a vytvoří si hned tři nové dluhy. Takže se to otočilo úplně na druhou stranu.

A já bych prosím, kolegyně a kolegové, byl nerad, abychom my permanentním změkčováním toho prostředí dosáhli stavu, že se zase vrátíme do těch 90. let. A ono by to celkem hrozilo. Proto tady takový drobný exkurz do toho, co se za posledních pět let tady změnilo, protože ten kontext změn je v této oblasti velmi podstatný. Když ti z nás, kteří tady budou třeba za 10 let, tak v momentě, kdy bychom tady schválili úplně opravdu všechny ty zjednodušeně řečeno prodlužnické změny - já se omlouvám za tu paušalizaci, ale abych to zkrátil - tak bychom se za těch 10 let možná divili, jak je to možné, jak jsme to mohli připustit, stejně tak jako se divíme, jak je možné, že v roce 2000 se schválilo to, co se schválilo, protože my to teď sledujeme současným pohledem, nikoliv tím pohledem roku 2000, kdy bylo potřeba vyřešit tu problematiku, že se prostě v České republice dluhy nesplácely.

Takže tady je určitá řekněme teze časová, kdy se na to podíváte. Tak od 1. 7. 2014 se změnila vyhláška snižující odměnu advokátů, čímž došlo tedy ke zlevnění nákladů právního zastoupení při vymáhání těch nižších pohledávek nebo hromadně uplatňovaných pohledávek. Takže některé ty příběhy, které nám chodí do mailů, v současné době nastat opravdu nemohou. Stejně tak od 1. 7. 2015 novelou občanského soudního řádu se zajistila vyšší ochrana manžela/manželky povinného v rámci exekuce. Ve stejném roce opět novela exekučního řádu, abychom věděli, že to se tady permanentně novelizuje, permanentně nějakým způsobem kultivujeme to prostředí, tak došlo k šetrnějším exekucím tím, že se rozšířil taxativní výčet věcí, které byly vyloučeny z výkonu rozhodnutí. Takže už nenastanou ty situace u mobiliárek, kdy se zabavovaly osobní věci, prstýnky apod.

To jsou všechno příběhy mezi roky dva tisíce, řekněme, dva, 2013, 2014. To je podstatné říct. Od 1. 7. 2016 mají lidé možnost si na poště využít centrální evidenci exekucí. Otázka je, kdo z nich to dělá. Velmi výraznou změnou, která zabraňuje to, aby se tady půjčovalo kde komu, je zákon o spotřebitelském úvěru, který platí od 1. 12. 2016. A ten velmi výrazně limitoval například sankce. Maximálně 50 % jistiny horní limit 200 tisíc. Nemůže se stát, že někdo někomu půjčí tři tisíce a bude chtít vymáhat třicet.

Rozšiřuje tento zákon i působnost na mikropůjčky, hypotéky apod., ale především omezuje, kdo vůbec může půjčovat. Vždyť tady my jsme byli v době, kdy tady půjčovalo 60, 70 tisíc společností. V této chvíli jsou to úvěrové společnosti, které jsou registrované u České národní banky, a je jich kolem stovky. Od 1. 4. 2017 se vyhláškou snížila odměna exekutorů. A zastropovaly se ty náklady dopravy, tím už se dostávám postupně k některým argumentům kolem teritoriality, takže už dneska, neříkám v minulosti, ale už dneska nemůže nastat situace, že ten exekutor je schválně z druhé strany republiky, aby uměle nakynuly ty náklady.

Od 1. 7. 2017 také platí první novela insolvenčního zákona, kde se to tenkrát limitovalo to zpracování toho návrhu těmi čtyřmi tisíci. To je hrozně důležité. Jak tady bylo řečeno, je tady 160 tisíc lidí, kteří mají více než deset exekucí. No a u těch je přece jasné, my se tady můžeme postavit na hlavu, odrážet ušima, ale tam je jasné, že tito lidé pravděpodobností hraničící s jistotou, nebudou schopni splácet ty svoje závazky. To znamená pro ně právě je vhodná ta insolvence. Takže proto jsou to spojené nádoby. My prostě nemůžeme donekonečna změkčovat ty exekuce, protože pak nebude důvod chodit do insolvencí.

1. 6. 2019 druhá novela insolvenčního zákona. Tam zmizela ta vstupní bariéra těch 30 %. A u některých osob, řekněme, zvlášť zranitelných, se to zkrátilo, to oddlužení na tři roky. V posledních dvou letech - a o tom mluvil tady kolega Farský, který je v tom aktivní, tak se děje celá řada dalších věcí. Je tady velký tlak na zastavování těch exekucí, které vůbec neměly být nařízeny na základě neplatných rozhodčích doložek. Tyto nezákonné exekuce nám to tady zaplevelují. Ale tohleto je na někom jiným, to není na nás. Já nevím, co mám vždycky těm lidem psát, když ten soud nekoná a oni to vyčítají nám politikům. Prostě ten zákon je nějak napsán a v momentě, kdy je rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, premiér píše dopis, ministr Pelikán píše dopis, paní ministryně píše dva dopisy a stejně se ty nezákonné exekuce nezastavují, tak co s tím.

Ale tím, že tady je ten veřejný tlak, tak se to teď urychlilo. Stejně tak - a to víte, že jsme zastavili tu praxi těch dětských exekucí. A zase, je to věc, která tady byla nakumulovaná v minulosti. Vznik institut chráněného účtu, takže aby nedocházelo zase, když má někdo víc exekucí, tak první mu exekuuje plat, druhý účet, a pak ten člověk nemá na nájem, musí si půjčit, a je to vlastně nekonečný kolotoč. To jsou přece ty typické stížnosti. A to by teď se mělo změnit. Bohužel jsme to posunuli od 1. 7. Koukám tady, že se na mě kolega Výborný tak vyčítavě dívá, tak ano. Posunuli jsme to až od 1. 7. Ten chráněný účet to mě mrzí, mohlo to platit už dřív, ale je to prostě další nová věc, která tady měla fungovat už mnohem déle.

Stejně tak jako motivace těch lidí, aby ti, co jsou v exekuci a v insolvenci, tak aby fungovali, aby přiznávali ty příjmy, tak jsme opakovaně zvýšili tu spodní hranici nezabavitelné částky, a to jak na toho povinného, tak i na tu vyživovanou osobu. Tam jsme dokonce změnili ten poměr z jedné čtvrtiny na třetinu toho součtu a toho výpočtu. Nebudu tady zdržovat. A u toho povinného z dvou třetin na tři čtvrtiny. Takže velmi výrazný skok, aby těm lidem více zůstalo. Stejně tak se zvýšila ta horní hranice nezabavitelné částky, která byla nějakých 16 tisíc, a my zdvojnásobením té srážky, té hranice pro srážení, tak jsme to zvýšili na nějakých cca 26 tisíc korun. To znamená, že motivuje ty lidi, motivujeme ty lidi, aby víc vydělávali, protože to pomůže všem. Oni budou víc vydělávat, víc jim zbyde ale, protože ta hranice od kdy se to posílá všechno věřitelům, se posouvá nahoru, ale dostane víc i věřitel, dostane víc i stát na sociálním, zdravotním a na daních.

V této chvíli mi dovolte odcitovat, vzhledem k té minulosti, část rozhovoru - já se k němu pak ještě vrátím - s Markem Schmittzerem, což je prezident Mezinárodní unie soudních exekutorů. Ten tady byl na pozvání Exekutorské komory. Proč tak činím? Protože když tady byl slovenský prezident Exekutorské komory, který hájil tu teritorialitu, tak byl velmi citován, tak já si dovolím citovat, abych vyvážil i prezidenta mezinárodní unie. Já se k němu pak ještě vrátím, ale pokud jde o minulost, tak on na otázku Hospodářských novin řekl: Ano, je to historické nashromáždění starých případů, které by se měly vyřešit. To vzniklo i v jiných zemích. Někdy v těchto případech sami věřitelé už netrvají na tom, aby exekuce pokračovala. To je minulost, a nemá to nic společného s budoucností.

Reforma, o které se v České republice diskutuje, by se měla zaměřit hlavně na budoucnost a na mezinárodní standardy. A tady je nejdůležitější, jestli chcete, aby do vaší země přicházeli investoři ze zahraničí, musíte mít solidní exekutorský systém. Vládu zákona. Pokud systém vymáhání dluhů nebude fungovat, věřitelé od exekutorských úřadů odejdou, obrátí se na privátní vymahačské firmy. A ty zpravidla nejsou pod žádnou kontrolou, ty nejsou pod žádnou kontrolou. To je podstatné. Takže i z tohoto stručného výčtu vychází jediné, zcela jednoznačně. Že to, co my tady řešíme, je věc nakumulovaná z minulosti, kterou my postupně, napříč politickým spektrem, jak už tady bylo řečeno, opozice, koalice, se snažíme měnit.

Zase pár čísel, aby to bylo úplně jasné. V roce 2011 tady bylo nařízeno 936 tisíc exekucí. Loni 408. To znamená, že jsme méně, než na polovině. To znamená ten trend je jasný. Ano, může to teď ovlivnit covid, ale to jde jaksi mimo nás, je to věc major. Teprve od roku 2018 se poprvé stalo, že počet ukončených exekucí je vyšší, než počet nově nařízených. To znamená vlastně to, co bychom my chtěli, aby se událo mnohem dřív. Takže si vezměte, že od roku 2001 do roku 2018 počet nově nařízených exekucí byl vyšší než počet těch ukončených. Teprve rok 2018, 2019 a 2020 je počet těch nově otevřených nižší, než počet ukončených. To znamená, že se to snižuje. A je to tak správně.

Jinými slovy, tím jsem chtěl říct, že máme-li ambici v tomto něco změnit, jak už tady řekl Marek Výborný, tak by ta naše opatření a ty návrhy měly směřovat do minulosti nepřímou retroaktivitou, to se dostanu k tomu návrhu např. zastavování marných exekucí, tzv. milostivé léto apod., anebo opatření, která platí hned. To znamená hned po účinnosti. No a tam, a proto takovéto návěstí, ani do jedné této kategorie nelze zařadit ten princip teritoriality, o kterém bych se v této chvíli zmínil. Já nevím, čím se to tak stalo, že vlastně ta teritorialita se stala takovou vlajkovou lodí, až bych skoro řekl takovou posvátnou krávou, která má jako všechno vyřešit, ale ono to tak, ono to tak ve skutečnosti, aspoň za mě, není.

A já vám teď řeknu proč. Za prvé proto, že teritorialita řeší ten stav od teď dál, nikoliv tu minulost. Takže ty nakumulované případy v době, kdy ta legislativa nebyla změněna, jak jsem vám tady udělal ten exkurs, tak my tu teritorialitu nevyřešíme, protože ji vyřešíme maximálně u člověka, který bude mít první exekuci, ale když bude mít někdo třetí, čtvrtou, pátou, šestou exekuci, tak co se stane? My přece nemůžeme zpětně vzít exekutorovi jeho předchozí případy. To znamená, ten člověk dál bude mít ty čtyři exekutory předchozí a toho jednoho nového exekutora na základě takzvané teritoriality.

A všichni, co se tady tomu tak trochu věnujeme, tak přece víme, co tady zůstali v tom sále, že do těch exekucí padají většinou lidé, kteří mají dvě a více exekucí. A s tím koronavirem to bude ještě horší.

To znamená, že tady ta setrvačnost a ten doběh - to bude někdy za deset, za patnáct let, ale my potřebujeme pomoct těm poctivým dlužníkům, ale i poctivým exekutorům, když už jsme u toho, v této chvíli, nikoliv za deset, za patnáct let.

Zároveň z toho plyne, že jakoby se říkalo, že exekutor velký je automaticky nepoctivý exekutor, exekutor malý je poctivý. Já si myslím, že je to jako v různých jiných oblastech a oborech, jako tady mezi poslanci určitě - jak jsme se za tu dobu poznali - jsou někteří, kteří jsou pracovití, někteří, kteří jsou upovídaní, někteří, kteří nepromluví, někteří, kteří se neangažují, je to prostě v každé oblasti. Rozdíl je patrný a stejně tak je to u exekutorů. Myslím si, že to dělítko evidentně neplatí, že velký je automaticky dryáčnický a ten malý je malý, protože je poctivý.

Já tady nebudu jmenovat konkrétně, protože si myslím, že se to nesluší, nepatří to k politické kultuře, ale jsou tu exekutoři, kteří byli velkými zastánci teritoriality, kteří v této chvíli řeší problém trestního stíhání a nějakých dalších potíží v momentě, kdy i drobnou pohledávku řešili prodejem nemovitého majetku. Jinými slovy, tato teze neplatí, že malý exekutor je automaticky ten poctivý, jenom se tam prostě nemůže dostat, nemůže mít víc případů. Ale my tou teritorialitou to vlastně tímto způsobem takhle rozdělíme.

Jak už tady řekl kolega z SPD, aby byl ten člověk blízko tomu dlužníkovi, kde má trvalé bydliště, proto se to jmenuje teritorialita, no, ono už tohle je problém, protože podle různých statistik - a teď se můžeme přít o procenta - 70 % lidí nebydlí v místě trvalého bydliště, bydlí někde jinde, a jak to v takovém případě budete řešit? Jak to budete řešit v případě, že se bude stěhovat, takže změní trvalé bydliště? Takže dlužník z Ostravy se přestěhuje do Prahy a tam se s ním bude stěhovat i ten exekutor v uvozovkách? Není to tak. To znamená, že později ten princip teritorialita je nepřesný sám o sobě, protože to nekoresponduje s reálným stavem. Celá řada dlužníků - některé bych nazval profesionálními dlužníky - má trvalé bydliště na úřadech, takže z toho člověk vůbec nepozná, kde ten člověk reálně bydlí, kde se pohybuje.

Stejně tak mi to připomíná vlastně základní dotaz. My tady chceme všechno digitalizovat, já bych se i zeptal, kolik dlužníků reálně fyzicky jde do exekutorského úřadu, aby tam ty věci řešili, to znamená, jestli je skutečně nutná ta fyzická blízkost. Ale zároveň mi na tomto místě dovolte říct, že proto my jsme s Markem Výborným navrhli ten pozměňovací návrh, aby každý dlužník měl možnost v elektronické podobě získat ten exekuční spis. V elektronické podobě, nemusí nikam jezdit. I tak jsme o to vedli velkou debatu, jak to ten exekutor má udělat, co když to jsou ty staré případy, jestli to bude skenovat, na čem to bude posílat atd. Ono to není nic černobílého. To jsou všechno ty pozměňovací návrhy, které vedou k nějakému cíli. Cílem asi není, aby se ti lidé navštěvovali, ať už skončí covid nebo ne. Otázka také je, kolik lidí by vůbec bylo ochotno jít k tomu exekutorovi.

Stejně tak když se podíváte na soudní versus klasické kraje. Tam je to rozděleno podle soudních krajů, nikoliv klasických čtrnácti. Soudních je osm a jak vidíte, jsou docela velké, takže třeba je tam Moravskoslezský, Olomoucký nebo Zlínský kraj dohromady, takže když to bude mít někdo z Jeseníku, tak pojede do Karolínky, je to nějakých 210 km, tak nevím, jestli to je ta teritorialita, ta blízkost. To si jist nejsem.

Motivace exekutorů. Já jsem si dal tu práci, asi jste to také dostali, nejprve kde vůbec soudní soukromí exekutoři soutěží a kde ne. V této chvíli máme vlastně dva základní principy. Jsou státní exekutoři, příklad: Irsko, Dánsko, Švédsko, Finsko, Německo, Rakousko, Itálie. A pak máte soukromé exekutory: Portugalsko, Španělsko, Francie, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Česká republika, Polsko atd. No a pak jsou soukromí exekutoři na základě toho kolečka, to je ta teritorialita. A to je jenom na Slovensku a v Maďarsku. Nikde jinde to takhle nefunguje. Nefunguje to takhle nikde jinde.

Za chvilku vám odcituji prezidenta Mezinárodní unie soudních exekutorů, který jasně říká, že i tam, kde funguje ta teritorialita, tak je to na principu teritorialita příslušnost exekutorů, na principu regionality. To znamená, že ten region, třeba Belgie, je rozdělen na 13 okrsků, ale v jejich rámci už si ten věřitel může vybrat. Stejně tak jako že to je rozděleno například podle toho, jestli ten věřitel je veřejnoprávní subjekt nebo soukromý. U veřejnoprávního je to kolečko, zatímco ten soukromý si může dál volit.

To jsou ty cesty, kterými já jsem se před rokem, rokem a půl, dokonce v některých oblastech my právě tady s Markem Výborným chtěli vydat, ale dostali jsme, nebo dostal jsem /ať mluvím za sebe/ záhlavek, jistě si vzpomenete na můj návrh bagatelní teritoriality, to znamená, že do 50 tisíc by to bylo na principu teritoriality, na principu toho kolečka, nad 50 tisíc by si mohl ten věřitel vybrat. Tenkrát by se to, tuším, týkalo 80 % případů. Osmdesáti procent případů. No a v Deníku N vyšel článek: Může být ještě hůř než dnes? Ano, může, pokud by prošel tento pozměňovací návrh. Takže snaha udělat kompromis se obrátila proti mně, proti nám.

Nakonec nejblíže, abych řekl upřímně, mám k té nepravé teritorialitě, kterou ale dnes - jak jsem pochopil - Dominik Feri tady stáhl. Ale to přesně vychází z nějaké elementární logiky.

Když se vrátím k tomu Slovensku, protože to všichni zdůrazňují jako příklad - zajímavé, odbočka, že v tomhle máme Slovensko nějakým způsobem napodobovat, a kdybych to měl tak provokativně říct, tak když se tady argumentuje, že na Slovensku fungují úřední maturity, tak tam to najednou kopírovat nemáme. Mě vždycky ta selektivnost toho - já to tady říkám na přetřes toho, že já nikdy neargumentuji tím, co se děje v zahraničí, vím, že jsme tu debatu tady měli třeba ty otevírací doby o svátcích nebo manželství pro všechny a podobně, protože ono se vám to potom vrátí jako bumerang, protože v jednom případě se to hodí a ve druhém případě to neplatí, tak to tam člověk cudně zamlčí, a já tady říkám - to byla taková drobná provokace - ale na Slovensku v době, kdy se udělala ta teritorialita, ta místní příslušnost, tak tam bylo v roce 2017 345 exekutorů. Slovensko je poloviční země, to znamená u nás by muselo být nějakých 690 exekutorů. V této chvíli co vím tak je 152, podle jiných údajů 157 exekučních úřadů, to znamená, že ten počet je tady řekněme trojnásobně až čtyřnásobně nižší.

To znamená, ve spojitosti s nějakou formou zálohy, předpokládám, že nějakou schválíme, tak v té chvíli ta pozice slovenských exekutorů a českých je úplně jiná, protože u nás potom jakoby zjednodušeně, matematicky, na hlavu bude padat 3 až 4krát víc případů, než na Slovensku. Takže ono je potřeba také někdy srovnávat ten kontext toho, co se děje na Slovensku, toho, co se děje u nás.

Stejně tak my dneska nevíme, a mě mrzí, že jsme kvůli koronaviru hlouběji nemohli zkoumat ten slovenský model, protože ho dávala celá řada lidi za vzor, tak my dneska nevíme, jestli na Slovensku ten pokles exekucí není dán tím, že ti věřitelé se právě obracejí na jiné cesty, na jiné kanály. Když se podíváte, a já jsem požádal Exekutorskou komoru o data anonymizovaná, tak v případě, že by fungovala ta teritorialita, tak je to, to se na mě nezlobte, takový nástroj na přerozdělování toho byznysu. Dvaceti šesti exekutorům by vzrostl počet nápadu o tisíc a víc procent. O tisíc a víc procent! Samozřejmě na té druhé straně by to zase výrazně kleslo. Když by se to rozdělilo podle krajů na základě počtu nápadu v roce 2019, což je 504 tisíc, necelých 505 tisíc, tak z toho vychází, že by to bylo na jeden exekutorský úřad nějakých 3217 případů, ale díky tomu, že třeba v Praze těch exekutorů je 35, tak by to vycházelo 2368, zatímco v Severočeském, kde jich je jenom 12, 7354. To znamená, že i při té teritorialitě by docházelo k tomu, že rozdíl mezi kraji by byl až trojnásobný. Znamená to, že exekutor v Praze je jakoby méně výkonný? Nebo proč tam dochází k té nespravedlnosti. Nebo aspoň za mě je to nespravedlnost. A já tady prostě nechci pískat ten souboj exekutorů. Já si myslím, že my bychom měli tady přijmout věci, které se týkají poctivého záměru dlužníka splácet, ne to obcházet, a seriózních věřitelů, kteří nejsou lichváři. A ti exekutoři jsou mezi těmi, kteří s tím nějakým způsobem pracují.

V této chvíli mi dovolte, aby to nevypadalo, že můj názor na teritorialitu je konzistentní, ocitovat dopis, který jste dostali všichni, protože to začíná Vážená paní poslankyně, vážený pane poslanče, aby byl vidět kontext, jaký je pohled na tu teritorialitu i z jiného úhlu pohledu. Nebudu citovat celý dopis, jenom část, která je klíčová pro mě:

Průběh projednávání i skutečnost, že bylo k vládnímu návrhu novely předloženo přes 50 pozměňovacích návrhů, vypovídá o složitosti této problematiky. Rád bych vás proto seznámil s našimi postoji k této novele. Obáváme se především zavádění principu teritoriality a různých forem koncentrace řízení, které znemožňují volbu exekutora věřitelem. Města a obce si již v průběhu 20leté existence soudních exekutorů prošla zkušenostmi s různými exekutory a našla si nakonec k dlouhodobé spolupráci ty, kteří jejich pohledávky vymáhají efektivně - efektivně - a zároveň šetrně, komunikují s obcí a s dlužníky. Jinými slovy - teď do toho trochu vložím svoji myšlenku - jak říkám, jde to udělat tak, aby někdo byl úspěšný exekutor, a nemusí to být ten dryáčnický styl. Zavedení teritoriality či koncentrace řízení v modelu takzvaného sněhuláka by obce nutila ke zrušení fungující spolupráce a k závažnému zhoršení jejich postavení v exekučním řízení, v případě koncentrace řízení by musely obce namísto jednoho exekutora jednat s desítkami exekutorů. Obáváme se nejen finančních, ale i společenských dopadů, snížení vymahatelnosti pohledávek. Toto poslal František Lukl, předseda Svazu měst a obcí.

Já jenom, aby to nebylo jako černobílé, jak se to občas tady podává. To by mě mrzelo.

Poslední k té teritorialitě, co ještě nezaznělo, je moje poznámka, že pokud máme ambici, abychom tady schválili v pátek věci týkající se humanizace mobiliárních exekucí, zastavení marných exekucí, "Milostivé léto", celá řada pozměňovacích návrhů, kterou mají kolegové, co se tím zabývají, koukám, teď třeba na Lukáše Koláříka a podobně, tak v momentě, kdy by se schválila teritorialita, tak co se stane? Tak ten exekutor za mě, z mého úhlu pohledu, místo aby se věnoval těm věcem, které jsou revoluční - to jsou revoluční změny, ještě připomínám zavedení chráněného účtu, zákaz dětských exekucí atd., to jde všechno ještě bokem, tak vlastně, kdyby se přijala teritorialita, tak ti exekutoři by se do značné míry, otázka, do jaké, zabývali sami sebou. Ti velcí by museli propouštět, logicky, a ti malí, jak již bylo řečeno, 26 prvních exekutorů, by mělo nárůst nápadu o tisíc a víc procent, a ti by museli nabírat. Takže místo toho, aby se řešily ty věci, které my tady máme v těch pozměňovácích, tak by se řešilo personální zajištění chodu exekutorského úřadu. A to mi přijde jako škoda, protože těch změn je tam celá řada, bude to velký tlak na exekutory, to je potřeba si říct.

V této chvíli mi dovolte, abych vám řekl, a tím se přesunu do těch změn, které tady navrhujeme, abych velmi krátce ocitoval mail člověka, který dokonce řekl, že mu nevadí, když budu citovat celé jeho jméno, protože je z toho už zoufalý. A je to pohled fyzické osoby, která je věřitel, protože my tady neustále malujeme ten černobílý svět, který víte, že já od začátku říkám, že se mi nelíbí, to znamená, co dlužník, to nevinná oběť, co věřitel, to lichvář. Někdy to tak je, to je potřeba si říct, ale někdy to tak prostě není. A někdy je věřitelem člověk, fyzická osoba, která třeba poskytla službu, nedostala za to zaplaceno, nebo pronajala byt, nebo někomu půjčila, a v té chvíle se oni sami dostávají do druhotné platební neschopnosti, a z těch věřitelů, fyzických osob, se stávají dlužníci. Tak tento člověk píše - několikrát jsme si psali - píše Exekutorské komoře:

Vážená komoro, na tomto základě jsem předal exekučnímu úřadu žádost o vymožení částky 23 tisíc, spis je veden pod nějakým číslem. K vymožení dlužné částky do dnešního dne nedošlo. Jakékoliv informace o povinném, které jsem získal - které jsem získal, takže ten věřitel si to ještě sám zajišťuje - jsem předával příslušnému, nebudu zase číst, zachovávám určité dekorum, příslušnému exekutorovi. Z posledního slyšení má povinný další tři příkazy. Takže mám dotazy: Od roku 2016 jste nevyřešili v mém případě nic. Co mám dělat jako oprávněný? Koná úřad? Co má konat úřad? Nebo jen čeká na informace v kanceláři od věřitele? Mám podat další oznámení na soud? Nevěřím, že povinný žije pouze z dávek Úřadu práce v Hustopečích. Určitě musí pracovat někde načerno, protože trvalý pobyt má na městském úřadě. Jaká je vymahatelnost práva pro obyčejné lidi, když jsou v pozici věřitele? Děkuji za všechny otázky, konkrétní odpovědi. Pan Vladimír Kočiš.

Já jsem se ptal, jestli ho můžu jmenovat, tak ho můžu jmenovat.

Takových případů je celá řada, tím já chci ilustrovat, pojďme, prosím pěkně, schválit ty změny, které směřují k tomu, aby se to prostředí zlidštilo a zároveň aby se nepoškodily zájmy seriózních, podtrhuji, seriózních věřitelů.

Dovolím si jednu citaci opět od prezidenta Světové unie soudních exekutorů, kde se ho ptaly Hospodářské noviny na situaci na Slovensku, protože toto je velký model tady.

A příklad. Změny na Slovensku jsou podle něho - to nejsou moje slova prosím pěkně - jsou krokem zpátky. Zejména to, že věřitel nemá svobodnou volbu exekutora. Když se podíváte, kolik případů exekutoři dostávali od věřitelů a kolik teď dostávají od soudu, vidíte obrovský pokles. Myslím, že je to tím, že věřitelé ztratili důvěru v exekutory. Někteří z nich nepracují dobře, nebo nejsou příliš motivováni. A věřitelé si řeknou, proč něco dávat do exekuce, když si exekutora nemohu vybrat. Kde je motivace pro privátně pracujícího exekutora, který ví, že i když bude pracovat co nejlépe, víc případů nikdy nedostane, nedává to smysl. A tak dále.

To je příklad toho - já takhle nerad cituji, ale vím, že v momentě, kdy tady byl ten slovenský prezident, který ten systém na Slovensku chválil, tak s ním byla spousta rozhovorů a spousta citací, tak by bylo fér, aby tady byl ocitován i další host exekutorské komory v České republice.

Teď k tomu, co za mě ten smysl má. On už to krátce popsal Marek Výborný. Je tam podepsáno sedm zástupců z devíti klubů. Předpokládám, že pokud se schválí pozměňovák Lukáše Koláříka snižující tu odměnu toho exekutora, respektive to množství těch deseti exekucí ve vztahu jeden exekutor jeden dlužník na pět, takže to podpoří i kolegové z Pirátské strany, takže by to našlo podporu napříč. Já jsem za to rád. A to je zastavování marných exekucí, bagatelních, u jistiny do výše 1 500 korun.

Tam si myslím, že to je krásný příklad toho, že se dá udělat opatření, které je vyvážené na všechny strany. To znamená, zastaví se marná exekuce pro povinného, kterému se odbřemení. Teď se mu třeba nezastaví všechny exekuce, které má. To byla výtka, že když má někdo deset exekucí a z toho má tři do 1 500, tak mu jich sedm zbývá. No tak já nevím, mně přijde furt lepší mít místo deseti sedm. Ale je to nějaký krok dopředu, protože opakem je odpustit úplně všechno. Zároveň se ale něco pošle tomu věřiteli. To přece není možný zestátnit tu pohledávku a vzít ji.

A jak už bylo řečeno, není to formou, že se někomu budou posílat peníze, ale je to formou daňového odpočtu nebo daňové slevy. 30 % z 1 500, maximálně 450 korun. A to proto, aby tam do toho nespadli ti, kteří obchodují s těmi pohledávkami a jsou někde v těch daňových rájích, takže pak by někdo mohl mít pocit, že se posílají peníze někam za hranice.

No a ta třetí noha, to jsou ti exekutoři, často tak nenávidění, někteří oprávněně, jiní ne, to je ta paušalizace. Já to nemám rád. Jakože všichni v politice nepracují, a tak dále. Taky to neplatí. Tak ti by dostali 30 % z hotových paušálních výdajů, což je 1 050 korun. Jak bylo řečeno, v milostivém létu máme společně s kolegou Výborným 750 korun, která vychází z nákladů - pozor - pouze na zastavení té exekuce, která je 740 + DPH. My jsme si nechali poslat s kolegou náklady vedené tříleté exekuce a ta byla, pokud si dobře vzpomínám, pět nebo šest tisíc. Takže to tam není. Jenom abychom měli ten rozměr.

Takže dlužníkovi se něco zastaví, věřiteli se pošle část jistiny a exekutor dostane část hotových nákladů, část. A i to za to jsme dostali vynadáno. Já aby se rozptýlily veškeré pochybnosti, tak tady na mikrofon říkám, že podporuji ten pozměňovací návrh Lukáše Koláříka, že ten poměr při tom zastavování není jedna ku deseti, protože existují typicky černé jízdy, že je tam vedena exekuce třeba dvacetkrát vůči jednomu povinnému, tak aby ta odměna byla dvacetkrát 1 050, ale maximálně deset. On v tom pozměňováku navrhuje tři a pět a my jsme se domluvili gentlemansky na kompromisu pět. To znamená, aby se rozptýlily veškeré pochybnosti, o co tady jde.

Když se podíváte - a je to citlivá věc to odměňování exekutorů - tak tady existuje judikatura Ústavního soudu, z které plyne, že náklady zastavené exekuce z důvodu nemajetnosti dlužníka - ač to zní paradoxně - nese dlužník. V tomto případě by exekutoři zastavovali marné exekuce - kdybychom to chtěli - a rovnou by dlužníkům posílali náklady, které podle této judikatury jsou 7 865 korun. To by byl tedy paradox, tak mi bychom zastavili marnou exekuci a poslali bychom tam náklady té zastavené exekuce.

Tohle vzbudilo velkou vášeň. Já si myslím, že to je vyvážený návrh. Jako kontrast si tady dovolím stručně představit návrh, který zaslala tehdy - bavíme se tady už o rok staré věci, protože se to táhne hrozně dlouho - Česká asociace povinných, která tehdy přišla s návrhem, aby se zastavily ty marné exekuce nikoliv tři roky marné - to zastavování tři roky marné exekuce a ještě bagatelní - tak tam aby to trvalo pět let a nebylo to ohraničeno těmi 1 500 a to v případě, že dlužník zaplatí 100 % hotových nákladů exekutorovi, to znamená 3,5 tisíce. Takže 3,5 krát tolik, než navrhujeme my v tomto a řekněme čtyřikrát tolik, než navrhujeme, nebo pětkrát tolik skoro, než navrhujeme v tom milostivém létu.

Tam je samozřejmě otázka, kde by to ten člověk vzal. Když je něco marná exekuce, tak ty svoje závazky neplatí a najednou by našel peníze a dal by je jenom exekutorovi. Najednou se z toho úplně vytrácí ten věřitel. Otázka logická, kdo to zaplatí a proč to má platit stát. Já vám na to odpovím. Bavíme se tady - a paní ministryně Marie Benešová - já jsem si teď dával pozor, abych neřekl Marie Terezie jako jednou v Událostech, komentářích - tak se na to ptala na mikrofon.

My jsme se o tom bavili několikrát s paní ministryní financí a máme přislíbeno v té debatě na klubu, že těch, řekněme, 200, 300, milionů tam je, protože to je vlastně investice svého druhu toho státu. Protože tito lidé z toho systému, kteří jsou dneska v té šedé zóně, se do toho systému vrátí a na sociálním, zdravotním a na daních, zaplatí tomu státu víc, než těch 200, 300 milionů korun.

Ale pro mě ten hlavní argument je ještě jiný kromě tohoto. My chceme vrátit ty lidi do toho systému přece z té šedé zóny. My nechceme, aby tam byli navždycky. To nepomůže jim, věřitelům, ani tomu státu. Ale především je to proto, že stát vybírá na DPH několik set milionů až miliardu ročně z činnosti exekutorů a insolvenčních správců. To znamená, že za tu dobu těch dvaceti let se tady vybralo stonásobně toho, co by se teď mělo vrátit v momentě, kdy my ten systém, který byl nastaven v roce 2000, nějakým způsobem opravujeme.

Což mi připomíná moji snahu, aby právě tato činnost, tato právní činnost, vedoucí k vymáhání pohledávek, byla zařazena do nižší sazby DPH. Abychom my jako Česká republika dostali výjimku, čímž by se to zlevnilo o desetinu. Buď pro dlužníka nebo by o desetinu dostal víc věřitel, podle toho, jak se na to budeme dívat.

Zkrátka a dobře, dámy a pánové. Myslím si - a doufám, že se shodneme - že ten svět není černobílý. Já jsem zastáncem opatření, která budou směřovat do minulosti principem nepřímé retroaktivity, nebo budou platit okamžitě.

Myslím si, že teritorialita k tomuto nevede. Nejblíž mám k principu nepravé teritoriality, kterou kolega Dominik Feri bohužel stáhl. A když dneska, včera tady přišel mail Svazu českých a moravských bytových družstev, abychom to viděli z jiného úhlu pohledu, tak mě tam zaujal graf Podíl nedobytných pohledávek, který se za posledních pět let zečtyřnásobil. V roce 2014 12,8 a v roce 2019 bezmála 50 %. To znamená, tady prostě to je jako, nevím jak to říct - jako voda. Někde to ucpete a ono si to někde jinde ten kanál, tu cestu najde. Když to přeženeme, tu houpačku, na jednu stranu, tak se to prostě vylomí na druhou stranu a vzniknou nové nespravedlnosti.

Proto já jsem zastáncem těchto návrhů jako je právě zastavování marných bagatelních exekucí s určitou kompenzací, aby to bylo vyvážené -