Političtí komentátoři si už dva týdny lámou hlavu nad tím, co stojí za náhlou proměnou Petra Fialy – proměnou ve smělého vizionáře, atleta, ba dokonce pouličního raubíře na skateboardovém prkně. Veřejnost si hlavu neláme, ta má celkem jasno a suše hovoří o svěrací kazajce a polstrovaných stěnách. Jak už to bývá, skutečnost je zajímavější i obyčejnější zároveň. Stalo se to totiž takhle:

Premiér se jednoho dne zahleděl do průzkumového zrcadla a zeptal se: „Pověz, kdo je v zemi zdejší nejpopulárnější?“ Zlý střep mu odpověděl, že ať už je to kdokoli, rozhodně to není on. Petr Fiala byl šokován, pohoršen, cítil se zrazen. Jeho ručky nervózně zakmitaly vzduchem. Ale protože nemohl všechny své oponenty nechat odvést myslivcem do lesa, zabít je a vytrhnout z nich srdce, zachmuřeně se ponořil do politologických úvah: Jak to, že tak málo lidí vidí mé velké schopnosti a zásluhy? Což jsou všichni slepí? A hlavně: Jak se z téhle šlamastyky co nejrychleji dostat?

Trápil se, trápil, kroutil politologické závity, hloubal. Také jeho rádcové dumali. A pak to premiéra konečně trklo. Ta nejobyčejnější, a přitom nejkouzelnější věc na světě: pohádka! Lid přece miluje pohádky. To ony se v jeho představách spojují s moudrostí, dobrem, spravedlností, nadějí. Navíc se v Čechách lidé k pohádkám vždycky utíkali v dobách útisku, mají k nim niterný vztah. Vánoce si bez nich vůbec nedokážou představit. Pro pohádky je po všech stránkách ideální doba!