Titul, který je v naší zemi tak ceněným doplňkem prostého jména a příjmení, ať před nebo za naší totožností. Nutno dodat, že tato tradice je historickým pozůstatkem rakouského mocnářství, která jako zcela třídní společnost, řadila své občany pomocí titulů rovnou do určitých vrstev, což poté samozřejmě znamenalo i výraz určité společenské úrovně. Zde je ovšem třeba dodat, že absolvovat v tehdejší době dnes „obyčejné gymnázium“ bylo velmi náročné! A vysokou školu? S tím dnes nemáme prakticky žádné srovnání.

Ve společenstvích vybudovaných na občanském principu tato tradice neexistuje. Stačí se podívat do telefonního seznamu. Doktora tak poznáte pouze v nemocnici, protože to má na vizitce, aby nebyl zaměněn s prostým zřízencem (lapiduchem) a u inženýra, či jiného vzdělance máte holt smůlu.

V naší od nepaměti velmi snobské společnosti nyní docházíme k důsledkům tohoto titulového zbožňování. Je třeba zdůraznit, že tento stav není vyústěním doby po roce 1989, ale již daleko předtím. Po převzetí moci „dělnickou třídou“ v roce 1948 to totiž všechno začíná! Vzpomeňme různé druhy zkrácených dělnických studií, jejichž absolventi pak nahrazovali letité, ale politicky nezpůsobilé manažery. Také to podle toho vypadalo. Vrcholem tohoto vzdělávacího prznění byly např. právnické dvouletky, které opravňovaly absolventy honosit se titulem doktora práv, nebo titulem RSDr.(RerumSrandareDoktorum), který se někteří z poslanců KSČM nestydí používat dodnes.

Jaký div, že po roce 1989 tato titulománie vypukla v plné míře. Přibyl totiž soukromý sektor školství! A tam se pak děly věci!