Vážený pane předsedo, dámy a pánové,

já rozhodně se nechystám dlouho zde hovořit, jsme ve druhém čtení, před (nesrozumitelné) hlasování. Chtěl bych jenom upozornit na několik bodů, které považuji za důležité. Hovoříme zde stále o dětském ombudsmanovi. Ale tento zákon přece mění tři zákony, především zřizuje lidskoprávní instituci na ochranu lidských práv NHRI. O tom se ve veřejnosti nemluví a není to, je to mimo pozornost a obávám se, že většinou ani veřejnost neví, co by to mělo vlastně znamenat. A přesto tento zákon to zřizuje.

Na rozdíl od dětského ombudsmana je tato instituce více sledována Evropskou unií, má své vlastní orgány v Evropské unii, vyžaduje určitou akreditaci. Musí být absolutně nezávislá. Já si nejsem jist, zda tento zákon už od začátku tu nezávislost stanoví, nemá vlastní rozpočet, je součástí jiné instituce, čili to v této chvíli nechci říkat. Domnívám se, že nezávisle posuzování lidských práv v České republice ale je zapotřebí. Nikdo to totiž nedělá.

Mě už nebaví poslouchat, že Česká republika pořád diskriminuje a nevím, co všecko, zprávy, které přichází odkudkoliv. Já bych chtěl, aby tady byla nezávislá instituce, která řekne i do zahraničí, jak to je vlastně, co děláme proti té diskriminaci, co jsme všechno pro to udělali. A ne, že pořád diskriminujeme a někomu ubližujeme to. To se mi nelíbí.

K tomu však, aby byly splněny alespoň minimální předpoklady nezávislosti, je třeba, aby byl přijat pozměňovací návrh k písmenu 2a, jak na tom hovořila paní zpravodajka. Tam pokud by to bylo v tomto znění, nezávislost je ohrožena nejen veřejného ochránce práv, ale i samozřejmě i toho dětského ombudsmana. Pokud jde o toho dětského ombudsmana, je tam námitka, jestli to můžeme dělat my jako veřejný ochránce práv. My tam máme dětské oddělení, ale dělat to prostě nemůžeme, to, co ukládá zákon, protože nemůžeme zasahovat do občanskoprávních vztahů, k tomu nejsme zmocněni. Čili ty kompetence veřejného ochránce práv, tak dětského ombudsmana jsou mnohem širší, než je tomu u veřejného ochránce práv.

Já teď ve volební kampani slyším, kde co je prioritou v krajích. Dětská práva rozhodně prioritou nejsou, nejsou v naší republice. Zákonodárné (nesrozumitelné) schvalují soužití nebo setkávání nebo vztahy osob, kde koho, kde s kým, ale jak se to týká, práva dětí, jaká budou práva dětí z těchto vztahů? To myslím, je trošku mimo pozornost a samozřejmě zcela nezaslouženě. Jakoby neexistovala Deklarace práv dítěte, která ukládá, že dítě má právo znát své rodiče. To je, myslím, zcela mimo pozornost.