Jelikož evropské politické strany již před eurovolbami představily svoje kandidáty na předsedu Komise, těžko si představit, jak jinak mohla Evropská rada k výsledkům eurovoleb „přihlédnout“. Tím by ovšem došlo ke zpochybnění samotné Lisabonské smlouvy, která má vést k větší demokratizaci evropské integrace. Netroufám si odhadnout, jak moc lidé v eurovolbách hlasovali i s přihlédnutím k osobě kandidáta na předsedu Komise.
Euroskeptici v rozpravě před hlasováním kritizovali skutečnost, že k hlasování bylo jen jedno jméno: co je to prý za demokracii, když je jen jeden kandidát? Kritizují výše popsaný postup, který si – po mém soudu moudře – předepsaly samy členské státy. Určitě si umím představit, že by Evropská rada navrhla více kandidátů, ale zaprvé to smlouvy o EU neumožňují a zadruhé by členské státy rezignovaly na svůj vliv.
Skutečným důvodem kritiky euroskeptiků ovšem bylo to, že Juncker byl jediným kandidátem na základě dohody proevropské většiny EP. Tato dohoda znemožňuje euroskeptikům sypat písek do soukolí evropské integrace, je to ryzí mocenská dohoda, jejímiž nejsou účastníky. Tyto dohody jsou postaveny podle toho, o čem byly poslední eurovolby především: pro Evropu či proti Evropě.
Hlasováním v EP byl proces završen, jde o historicky další krok, kdy si EP dokázal vydobýt víc pravomoci, než kolik mu smlouvy o EU výslovně přiznávají. Nejde o žádnou revoluci, jak se snaží tvrdit někteří příliš nadšení komentátoři, ale o další z kroků, kterými se postupně Evropský parlament vymanil z postavení čistě poradního parlamentního shromáždění, tak jak existují např. u Rady Evropy či NATO.
EU je víc než pouhá mezinárodní organizace, jak by rádi tvrdili euroskeptici, kteří v kauze Juncker právě prohráli.
Vyšlo na blogu Aktuálně.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Pavel Svoboda
