Vážená paní ředitelko, vážený pane starosto, dámy a pánové,

jsou události, na které jako společnost nesmíme zapomínat. Genocida Romů a Sintů je jednou z nich. Právě ona byla dlouhou dobu popírána, znevažována, či prostě jenom vymlčována. Přitom mrazivá jsou už jen samotná čísla. Z šesti a půl tisíce českých a moravských Romů se konce druhé světové války dočkala necelá sedmina.

Několik desetiletí trvalo, než se tábory v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu staly součástí obecného českého povědomí. Museli jsme si totiž nejprve přiznat, že perzekuce Sintů a Romů za protektorátu nebyla výlučně nacistickou záležitostí: že ve své první fázi plynule navazovala na legislativu a praxi meziválečného demokratického Československa. Že to nebyli jen nacisté. Že jsme to byli také my sami.

Vedle táborů v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu hrála ve válečné perzekuci temnou roli budova, v jejíž blízkosti jsme se dnes sešli. V areálu někdejšího cukrovaru byla už roku 1932 zřízena “donucovací pracovna”, kam byli k nucené práci sváženi lidé z okraje společnosti. Od roku 1942 se právě ona stala místem pro preventivní vazbu osob označovaných jako „cikáni“ či „asociálové“.