Když jsem v sobotu dočetl úvahy o tom, jak nový premiér Sobotka nezvládl triviální administrativní úkon před jmenováním nové vlády, bylo to smutné vysvědčení i pro českou žurnalistiku. A jak prezident Zeman reagoval, aby jej zesměšnil. Podle míry negativního či pozitivního vztahu k prezidentovi komentující média charakterizovala jeho bonmot jako více méně pokleslý či naopak jako produkt nesmírného mistrovství.

Samozřejmě, že administrativní výkon Lidového domu při sepsání dopisu prezidentovi byl přímo žalostný. Svědčí to jednak o tom, že premiérovo administrativní zázemí prostě není kvalitní. A svědčí to také o tom, že nový premiér nevěnuje pozornost tomu, co podepisuje. Není koncentrovaný na věci nejvyšší státní důležitosti. Těžko si představit, že zcela klíčový dokument nový premiér podepisuje nekoncentrovaný a mezi dveřmi. Chtěl bych věřit, že je to zcela ojedinělé selhání nejbližšího okolí premiéra a jeho osobně. Pokud se z téhle kolosální chyby ihned nepoučí, máme se na co těšit. Budou to smutné a zejména rychlé konce.

A prezident, to je ještě mnohem smutnější kapitola příběhu. On prostě nemá schopnost, i když to vyžaduje zájem státu, potlačit svou neuhasitelnou touhu po pomstě. Nechci si idealizovat V. Klause, ale on většinou rozuměl tomu, co je to zachovat dekórum v zájmu státu. M. Zeman ne.

Oči celého národa byly upřeny v dlouho prezidentem oddalovaném okamžiku inaugurace nové vlády na premiéra a prezidenta. A očekávaly od obou státnický výkon a důstojnou podívanou.

Prezident – státník by poté, co mu premiér zašle dopis ke jmenování nové vlády, který není zrovna vzorem dokonalosti, premiéra zavolal telefonem a požádal jej o nový dopis. Bez chyb.