To, že tyto útoky na ČSSD vždy poněkud dezorientovaly levostředové a levicové voliče, je zřejmé. Pokud dnes M. Zeman hovoří o tom, že ČSSD vytáhl ze sedmi na třicet dva procent, a že jiní to teď kazí, je to pravda, ale také to pravda není.

Tak především, Horákova sociální demokracie již také před příchodem M. Zemana dosáhla devíti procent volebních preferencí. Tím nechci říci, že kdyby do čela ČSSD přišel kdokoliv, tak by ji vytáhl do pozice 32% strany. Ale ČSSD byla v zásadě stranou s obrovským volebním potenciálem a M. Zeman a další vedoucí osobnosti ČSSD (často proti jeho vůli volené do vedení ČSSD) dokázali tuto stranu dotáhnout k vítězství ve sněmovních volbách v roce 1998.

Vadou na kráse tohoto vítězství bylo, že ve sněmovně neexistovala levicová většina, což M. Zemana donutilo k politickému spojení s pravicovou ODS V. Klause. Je potřeba říci, že všechny další volby, u kterých M. Zeman asistoval jako předseda ČSSD, tedy volby komunální, krajské i senátní, skončily prohrou, anebo, ve většině případů, katastrofální prohrou.

Pokud M. Zeman hovoří o neumětelství, měl by se tedy přeci jen trochu mírnit. Je pravdou, že V. Špidla jako premiér a B. Sobotka jako ministr financí v letech 2003-2004 s naprosto marketingově nezvládnutou a superšpatně odkomunikovanou reformou veřejných financí (spíše než o reformu se jednalo o restrukturalizaci daní) dostali stranu do hluboké defenzivy. ČSSD začala ztrácet podporu ve voličských skupinách, které ji podpořily ve volbách v roce 2002, a k tomu ještě přispělo naprosté nezvládnutí prezidentské volby v roce 2003.

V. Špidla, jen tak mimochodem vynikající ministr práce, se ukázal jako slabounký lídr ČSSD, který se třásl při pomyšlení, že na Hradě bude sedět prezident Zeman (který si jej jako svého nástupce vybral), jenž přes svého kancléře Šloufa bude řídit sociální demokracii. To byla prapříčina toho, proč se významná skupina sociálně demokratických poslanců i senátorů rozhodla sabotovat Zemanovu volbu. No a Zeman a jeho stoupenci v ČSSD poté zahájili guerillové operace proti „kralovrahům“ a obě skupiny přivedly, rukou společnou a nerozdílnou, sociální demokracii k největší volební katastrofě v jejích dějinách. ČSSD získala v evropských volbách v roce 2004 pouhopouhých 8,78 %. Východisko bylo jediné. Najít jiného, schopnějšího lídra, než byl V. Špidla.