Vloni v květnu konečně Česká republika připojila svůj podpis pod Lanzarotskou konvenci, tedy mezinárodní úmluvu o boji proti sexuálnímu násilí na dětech. Tím ovšem moje úloha neskončila. Teď je třeba ji naplňovat. A já jsem tedy využila otevření trestního zákoníku k tomu, abych navrhla drobnou změnu.

Asi se všichni shodneme, že sexuální násilí na dětech patří skutečně k jednomu z nejodpornějších zločinů a přesto mnoho pachatelů uniká spravedlnosti nepotrestáno. V čem je problém? Jednak v tom, že děti samy - a nezáleží příliš na věku - nejsou zcela schopny úplně rozlišit tu hranici, kdy se jedná o náklonnost a kdy se jedná již o sexuální zneužívání. O mnoho lépe na tom nejsou ani pracovníci, třeba pedagogičtí pracovníci, kteří s dětmi pracují, přicházejí do styku, protože následky sexuálního násilí na dětech se projeví na duši. Nebývají poznamenány modřinami, takže zatímco asi učitel tělocviku dokáže poznat, že dítě je doma či jinde vystaveno fyzickému násilí, tak u sexuálního zneužívání tomu tak není. Ty rány na duši prostě tak snadno viditelné nejsou. A v neposlední řadě i osoby, které o tomto typu násilí vědí, tak z nejrůznějších důvodů se zdráhají ho oznámit nebo ho přímo tají. Známe případy, kdy dívenka je zneužívána novým partnerem maminky a maminka z obavy, aby o tohoto partnera nepřišla, tento zločin neohlásí.