Dámy a pánové,

vstup ČR do NATO v roce 1999 představoval první reálný krok našehonávratu coby plnohodnotného člena do demokratické Evropy a transatlantického společenství, což patřilo mezi klíčové cíle zdůrazňované před 25 lety v době sametové revoluce. Proces vstupu do NATO ale rozhodně nebyl jednoduchou záležitostí. Museli jsme v poměrně krátkém časovém horizontu splnit celou řadu i velmi složitých podmínek vázaných na členství, připravit na něj nejen armádu, ale i celý systém vrcholového řízení státu, upravit, resp. i vytvořit zcela novou brannou právní úpravu.A samozřejmě připravit i vojáky a diplomaty na službu ve strukturách NATO.

Chtěl bych na tomto místě poděkovat nejen těm, kteří byli v době našeho vstupu ve vrcholových funkcích, ve vládě, na Ministerstvu obrany a na Ministerstvu zahraničních věcí, ale i všem vojákům a diplomatům na všech úrovních za jejich obětavou práci, kterou odvedli v průběhu vstupního procesu za člena Severoatlantické aliance.

Vstup do NATO v roce 1999 a následné začlenění České republiky a jejích ozbrojených sil do řídících a organizačních struktur aliance, a také vstup do Evropské unie o pět let později přinesl naší zemi bezprecedentní záruky bezpečnosti. Naše země takové záruky v minulosti nikdy neměla. Možná, že tento fakt stále není zdaleka úplně českou veřejností doceněn. Je to ale velmi zásadní moment, a to i v kontextu aktuálních událostí na východ od našich hranic.

Vstup do NATO představoval i výrazný impuls pro modernizaci naší armády tak, aby byla schopna přispívat nejen k obraně České republiky, ale i jejích spojenců. Výrazným počinem byly první kroky transformace resortu Ministerstva obrany, zahájené v roce 2001, jejichž součástí bylo zavedení funkčního institutu politicko-vojenských ambicí České republiky, jimiž naše země deklaruje garantovaný příspěvek do případných Aliančních operací společné obrany, zavedení Aliančních postupů velení a řízení armády a v neposlední řadě její plná profesionalizace uskutečněná k 1. lednu 2005.

Výrazem naší odpovědnosti při zajišťování naší bezpečnosti a bezpečnosti spojenců byla i aktivní účast v řadě vojenských misí Severoatlantické aliance. Patří mezi ně především mise ISAF v Afghánistánu, či KFOR v Kosovu. Naši vojáci zde prokázali svoji odvahu a profesionalitu, která byla a je vysoce oceňována i našimi spojenci. A rád bych také z tohoto místa poděkoval všem vojákům i civilním expertům, kteří misemi prošli, za vzornou reprezentaci naší země.

15. výročí vstupu do NATO musí ale být i impulsem k zamyšlení nad problémy, které máme v oblasti zajišťování obrany a bezpečnosti, a vplnění našich spojeneckých závazků. Největší problém spatřuji v tom, že si i přes nesporný transformační pokrok, kterého bylo v resortu Ministerstva obrany a zejména v armádě dosaženo od doby vstupu do NATO, nemůžeme dnes říci, že transformace resortu je úspěšně dokončena.

Stále se potýkáme se základní otázkou, jakou armádu vlastně chceme, jakou ji budujeme, a zda vůbec budou ozbrojené síly schopné plnit své úkoly a spojenecké závazky dané v zákonném rámci klíčovými strategickými dokumenty. Vím, že takto formulovaná otázka přímo svádí k debatě o dostatečnosti, resp. nedostatečnosti objemů finančních prostředků vydávaných ročně na obranu. Ostatně tato debata byla přítomna i v diskusích na dnešní konferenci.

Myslím ale, že se musíme na celou věc podívat i podstatně širší optikou. Je na místě respektovat dřívější politická rozhodnutí o cílech reformy AČR. Aby se ovšem tyto cíle naplnily, nestačí jen automaticky zvednout vojenský rozpočet. Je také nutné, abychom nastavili optimální způsob řízení a plánování v resortu, protože to je teď jeho největší Achillova pata, a abychom nově nastavili akviziční procesy.

Musíme se zamyslet nad velitelskou strukturou, aby odpovídala velikosti AČR, je potřeba zanalyzovat potřebnost a velikost všech příspěvkových organizací a státních podniků a také nastavit dlouhodobý výhled modernizace naší armády. A s tím samozřejmě souvisí i personální stabilizace vojáků z povolání a účinný systém jejich přípravy, moderní, pružná a neduplicitní struktura velení a řízení, ponechání si takového majetku, který odpovídá konečným počtům a organizační struktuře ozbrojených sil.

Je jasné, že naplňování uvedených cílů není jen věcí ministra obrany, ale celé vlády. A že k tomu mohou přispět obě komory našeho parlamentu, který má významnou roli v procesu funkční a plnohodnotné civilní a demokratické kontroly ozbrojených sil. V této souvislosti vítám, že jedním ze závěrů dnešní konference je iniciování expertní debaty napříč politickým spektrem o prioritách zajištění obrany České republiky.

Chtěl bych z tohoto místa ujistit, že ČSSD je k této debatě připravena.

Děkuji Vám za pozornost.