Václav Klaus slaví narozeniny. Při té příležitosti jsem ho navštívil a poblahopřál mu. Přečtěte si, co jsem uvedl:
V každém případě jsem rád, že jsem tady, to zaprvé. Zadruhé jsem Ti přišel blahopřát k sedmdesátým sedmým narozeninám a vzpomněl jsem si na jednoho svého dobrého přítele, který říká, že lidský život se dělí do tří částí. Část mládí, část dospělosti a část vypadáte dobře. Václave, vypadáš dobře. Takže to je moje první přání ze tří, které jsem Ti přinesl.
Zadruhé, myslím si, že se shodneme více, než jsme se shodovali v uplynulých letech, z toho prostého důvodu, že život přináší činnosti našich společných oponentů, a těmto oponentům musíme společně čelit. Proto mi dovolte krátké vyznání. Víte, vždy jsem byl, a jsem i nadále, zastáncem Evropské unie jako jednoty v různosti, jako principu subsidiarity, jako de Gaullovy Evropy vlastí. Ale bohužel v posledních několika letech stále více a více vnímám, že ona jednota hypertrofuje a ona různost je potlačována. Ať už jde o dohodu o jednotných vysavačích, což by mi ani tak nevadilo, a nebo o dohodu ve věci otevírání dveří cizím kulturám, které mohou narušit integritu Evropy jako kulturní entity. A proto bych chtěl říci, že jsem zde jako člověk, který by si přál, aby Evropa byla jednotná, ale aby to byla Evropa suverénních národních států, které budou v dialogu hledat rozumné řešení pro všechny z nich, aniž by byly vystaveny tlaku bruselské byrokracie. A to je poselství, s nímž dnes na tyto narozeniny přicházím.
Milý Václave, obdivuji tvoji vitalitu, obdivuji, že jezdíš na jednu mezinárodní konferenci za druhou, že Tě to baví, člověče, ale budiž, je to Tvůj problém. Šimon Peres, kterého jsem v Izraeli potkal, když mu bylo devadesát let, byl úspěšný prezident. Jak se na Tebe dívám, devadesát Ti ještě není, ale mohl bys to zkusit, já mám před sebou už jen čtyři a půl roku a podle ústavy už kandidovat znova nemůžu. Ale v každém případě skončím svoje dnešní blahopřání, jak je mým zvykem, jednou anekdotou, nikoli happeningem. Happening jsem dělal předevčírem, kdy jsem spálil červené trenýrky na protest proti tomu, že jakási pornoherečka vytáhla ze své vaginy českou národní vlajku. Tak jsem si říkal, na to se musí reagovat, tak já spálím jejich vlajku, a také jsem spálil. Ale v každém případě skončím anekdotou, protože politika potřebuje i smysl pro humor.
Václave, bude to velmi stará anekdota, totalitní anekdota. Na náměstích a ulicích sovětských měst bylo vybudováno zařízení, které trochu připomínalo telefonní automaty. Takové mušle. A byly to automaty určené pro to, aby se tam občané Sovětského svazu mohli oholit. Takže když vložíte svůj obličej do této mušle, tak vás přístroj oholí. Někteří oponenti namítali, že každý má jiný obličej. Tvůrci těchto mušlí jim odpovídali, to platí jenom do prvního použití tohoto přístroje.
Milý Václave, můžeme se lišit v mnohém, ale oba dva si přejeme, aby Česká republika měla svou vlastní tvář a aby ji nikdo nezglajšaltoval do uniformní podoby, která mimochodem by byla tak odporná, jako je jakákoli uniforma. Budiž mi prominuto, protože armáda může protestovat, ale já teď nemluvím o armádě, já teď mluvím o názorové uniformě.
Radujme se z toho, že žijeme ve svobodné společnosti, a přijíždím k vám z míst, kde se snažím dosáhnout toho, aby českou zahraniční politiku neovlivňovali lidé, kteří si přejí uniformy.
Děkuji vám za vaši pozornost.
Ing. Miloš Zeman
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
