Zkreslené, médii přibarvené informace a neadekvátní reakce voliče, které vedou ne vždy k lepší situaci. Například kauza „Věci veřejné“ či proslulá prezidentská volba Václava Klause. Přímý přenos (tlumočených) rozhovorů na hradních toaletách zastínil podstatu, že výklad zákonů o charakteru volby (na které jsem spolupracoval s kolokviem předních ústavních expertů) se nehodil kandidátovi Mirka Topolánka, a také chtěli „utajit“ ty, kteří se z tábora opozice z jakýchkoliv důvodů rozhodli hlasovat jinak, než jim nařizovalo vedení strany (Snítilý).

Postih za neposlušnost? Již nikdy na kandidátku této strany. Že má poslanec právo hlasovat podle svého svědomí? Ale kdepak. Poslušnost především. Až když lidé okolo prezidentského kandidáta zjistili, že „zrádce“ je ochoten hlasovat podle svědomí i veřejně, najednou byl konec raz dva a prezident byl zvolen. Médii zhnusená veřejnost, kterou Železný jun. krmil nesmysly z kuloárů s dramatickým výrazem že jde o konec světa pak snadno žádala přímou volbu prezidenta.  A další, již přímá volba? Rozhodně nikoliv situace lepší. Netransparentní financování, mnohostranné osočování, pomluvy protikandidáta, a nezvladatelnost vítězné osobnosti není rozhodně výdobytkem kvality přímé volby. To je ale jiná kauza.

Nevím, proč ústavní právníci dnes mlčí, když se zas médii rozdělenými na tzv. „Babišovské“ a „nezávislé“ (či závislé na někom jiném) skloňují otázky: „Je Andrej Babiš ve střetu zájmů, či je spasitel národa?“

Osobnost Andreje Babiše pro začátek nechme stranou. Zabývejme se pouze faktickým stavem a rámcem práva.

Jsme-li v pasti oligarchizace politické scény, uvažujme bez emocí. Oligarchové, zdá se, v pravém slova smyslu jsou lidé, kteří ne zrovna transparentně získali majetek v transformaci od státu a svá ekonomická impéria budují silou nejen svých peněz, ale i přímým či nepřímým ovládnutím politiky. Stát je pro něj jedna z dojných krav jejich početného stáda. Vzorový příklad – Ukrajina. Když jsem byl před pár lety v delegaci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (v důsledku mnou tehdy zastávané funkce) na Ukrajině, pamatuji si jak nám předseda Parlamentu říkal: „Máme čtyři sta poslanců. Z toho dvě stě má soukromé letadlo“. A pak jsme jeli chudou krajinou plnou prostých lidí. Není co dodat. To je oligarchizace politiky. Tak daleko u nás (zatím) nejsme. Ač jeden senátor už létá na schůzi soukromým letadlem odněkud z Monaka, první vlaštovka jaro nedělá, říká si občan.