Já, bezejmenný já,
nadarmo nevolal jsem,
Krasnaja Armija,
už letí za mým hlasem,
na křídlech požárů
se do Berlína žene,
vyrve mě ze spárů
té šelmy rozlícené.

S nesmírnou láskou a radostí vítali naši předci před 80 lety osvoboditele naší vlasti. Přinesli vytouženou a dlouho očekávanou svobodu. Rozbili pouta nacistického útlaku, ve kterých lidé dlouhých šest let museli snášet běsnění fašismu – strach, cenzuru, popravy, koncentrační tábory. S konečnou platností byla učiněna přítrž šíleným plánům nacistů, podle kterých měl být český a slovenský národ likvidován. 

350 tisíc raněných a 144 tisíc mrtvých sovětských vojáků prolilo svou krev za osvobození Československa. K tomu více než 66 tisíc raněných a padlých rumunských vojáků a stovky příslušníků dalších národů. 

Nelze vyjmenovat všechny ty, kteří našli poslední spočinutí v naší půdě daleko od domova. Jistě ale mezi nimi byli Gríša, Miška, Víťa, Aňuša a Táňa – synové a dcery, tátové a manželé, kteří opustili své blízké, své domovy a neváhali položit své leckdy teprve rozepsané životy za naše osvobození. Ještě v posledních chvílích druhé světové války padli na našem území mnozí z těch, kteří prošli tisíce kilometrů a účastnili se bojových akcí na celé frontě. Někteří z nich spí věčným spánkem pod pomníčky tady kolem nás.