Jeho texty jsou charakteristické volným prouděním jazyka. Dá se ukázat, že Hrabal už napsané jenom málokdy upravuje. Staví na protiautomatickém, spontánním, bezprostředním fungování jazyka. Jakoby už v jazyku byla zakódována naše svoboda.

A je jedno, jestli toho jazyka užívá universitní profesor nebo tovární dělník, je-li použit v románu nebo v přístolním hovoru. Dokonce by se dalo říci, že jazykem jsme svým způsobem odsouzeni ke svobodě. To, co lze vyčíst z Hrabalových textů především, je bytostný respekt k lidské důstojnosti. Vzpomínám si na to, jak na mne zapůsobila kdysi povídka Jarmilka, kterou prý napsal Hrabal už v roce 1952.  Lidská důstojnost je ona perlička na dně, je to něco, co je součástí struktury bytí moderního člověka. A proto může Hrabal být chápan jako ten, který nejvlastnějším způsobem oslavil hodnoty plebejství. Já vím, že to dnes mnoha lidem nevoní.  Doklady bychom pro to našli i v románu Obsluhoval jsem anglického krále. I bývalý číšník a hoteliér, nakonec cestář stále bojuje se svými limity a omezeními a snaží posunovat své momentální hranice dál, až už vznikly jakkoli.

Cítím, jak hluboko je Hrabal schopen sáhnout do tradice lidového pohledu na svět, který stojí na dvojpólovosti všedního dne a svátku, světa práce a lidové smíchové kultury. Když mluvím o lidové smíchové kultuře, pak budu řadit Hrabala do linie, kam patří takoví velcí mužové světové literatury jako je François Rabelais (vzpomeňme jen na zabijačkové a hodovní scény u Hrabala, které si svou extatičností a mytičností nezadají s těmi Rabelaisovými) nebo Jaroslav Hašek. I v prostředí kladenských hutí, kde byl se svým přítelem Vladimírem Boudníkem ohromen eruptivností zdánlivě fádní a zmechanizované průmyslové reality si oba uvědomují, každý den je vlastně svátek. Že střídání všedního dne a svátku není věcí kalendáře, ale že oba dva póly života tu jsou neustále vedle sebe. Vlastně nejsou vedle sebe, ale prolínají se a neustále dochází k jejich převracení navzájem, k převracení řádu. Hrabal i Boudník vidí v hmotné bohatosti světa kladnou hodnotu, jíž je třeba přitakat.

Bezprostřednost a oproštěnost pohledu, za kterým se skrývá objev svobody, může zprostředkovat pábitele, stejně jako vidění dítěte. To cítíme z trilogie Městečko u vody, zejména v první části, v Postřižinách. I zde je pábitel, strýc Pepin. Vzpomínky se mění v přítomnost a paměť v sen. Sen, který dobývá ztracenou zemi půvabu a poezie. I když v trilogii Postřižiny, Krasosmutnění a Harlekýnovy milióny se sjednocujícím motivem tohoto skoro až mýtického vyprávění stává uplývající čas, přece není Hrabal ten, kdo by se držel nostalgie rakouských próz typu Bruna Schulze (i když jeho Skořicové krámy miluje, česky vyšly roku 1968) a Josepha Rotha (Pochod Radeckého, Kapucínská hrobka, Baron Trotta). Necítí vůči habsburské monarchii nostalgii, ale jistý despekt a výsměch (Taneční hodiny pro starší a pokročilé). Jeho obdivovatelem života a vyznavačem přítomnosti, jakkoliv je schopen zpřítomňování toho, co už je jen vzpomínkou.

Pro mne je Hrabal básníkem lidské svobody a tím, kdo přiměl i tu nejobyčejnější realitu, aby se stala poezií, která nám ozvláštňuje a zkrášluje život. A je připomínkou, že hranice životní zkušenosti a svobody lze posouvat dál a dál.

Miloslav Ransdorf, europoslanec a kandidát KSČM pro volby do EP