Tedy bojím se Danaů, i když přinášejí dary. To říkal kněz Laokón proti vtažení koně do Tróje. Bohuslav Sobotka tvrdí, že on a jeho sociální demokrati prosadí fungující stát. Což o to, i fašistický stý stát fungoval. Píše o tom německý historik Götz Aly v knize Hitlerův lidový stát (Hitlers Volksstaat). A šéf říšských financí Schwerin von Krosigk byl asi nejkopetentnějším mužem na svém postu v německých dějinách vůbec. Nám, komunistům jde v prvé řadě o společnost a stát jen jako o nástroj společnosti. To je rozdíl mezi námi a sociálními demokraty dnes.
Vlády sociálních demokratů působily v relativně příznivé atmosféře doma i mezinárodně. Dlouho převládala konjunktura. A roku 2006 jsem vzbudil nedůvěru, když jsem sdělil nopvinářům, že vylhaná konjunktura končí. Ke svému závěru se tehdy už chýlila hra na ekonomický zázrak. Přišla krize (otevřeně od roku 2008, je to 5 let od pády banky Lehman Brothers) a paltil jsem za blázna, když jsem týdeníku Ekonom sdělil, že tato krize s následnou depresí bude trvat 10-12 let. Mám sice osobní problémy, ale v těchto prognózách se mýlím málokdy. Ostatně bývalý šéf Fedu Paul Volcker odmítl Bernakeho názor, že technicky vzato jsme z krize venku a jeho názor je shodný mým. Ale nechtěl jsem a nechci nikoho strašit a tak sděluji rovnou, že ze spleti historických událostí, která nás čeká, Češi vyjdou nakonec úspěšně.
Ale vraťme se k politice, kterou tehdy dělala ČSSD a kterou asi hodlá zopakovat. Tehdy spotřeba státu, poptávka domácností, stabilizace podnikových špiček a levné úvěry vytvořily situaci, který tu byl růst, který se ale nepromítal do životní úrovně. Bez ohledu na realitu se mediálních tlakem vytvořily stereotypy spotřebitelského chování, které hnaly prodeje na splátky každý rok o 50% výše. Rovněž spotřeba státu byla spojena s mediální konstrukcí a byla vynakládána neefektivně. Nesměřovala k vytvoření silného proexportního jádra ekonomiky (kde by měl například významné místo vývoz velkých investičních celků) a k proměně struktury našeho hospodářství. Rozpočty plnily pouze propagandistickou a údržbářskou funkci. O perspektivním ekonomickém myšlení si všechny polistopadové české vlády (včetně těch sociálně demokratických) mohou nechat pouze zdát.
A tak je česká ekonomika plná nesladěných a nezprostředkovaných paradoxů. Role státu je v ní příliš velká i příliš malá, naše hospodářství je příliš otevřené i příliš uzavřené, víc vystavené působení tržních principů než v řadě západoevropských zemí, ale kvalita trhu je nevyhovující, paradoxně jde ruku v ruce zpozdilý státní dirigismus s lhostejným otevřením úskalím světových trhů. Podobné paradoxy vykazuje i měnová politika, kolísající mezi siláckými gesty a fatalistickou odevzdaností. Máme dnes záplavu zákonů, ale jejich pochybná kvalita vytváří legislativní džungli, ústící v pocit absence zákonnosti. Instituce, které by měly dbát o kvalitu tržního prostředí občas vzbuzují dojem, že jsou spíše nástrojem podivného konkurenčního boje.
Náš trh je příliš malý na velkorysé tahy, ale dostatečně velký na přípravu spekulativních tlaků, jejichž obrysy se teprve rýsují. Jejich spouštěcím mechanismem může být pevné připoutání koruny k euru a ČSSD se nyní vyslovuje pro přijetí eura. Dnes, kdy i v zemi, která na euru vydělala nejvíce, v Německu, se objevují analýzykteré vyznívají proti euru (Thilo Sarrazin, Europa braucht den Euro nicht, tedy Evropa euro nepotřebuje). V Německu ale slabší euro oproti potenciálně silné marce umožnila exportní výkon země, u nás by byl efekt opačný. Nespěchejme s tím, euro je sice perspektivní a správný krok, který umožní evropským ekonomikám využívat výhody světových peněz (například pro financování velkých projektů) a nově strukturovat trh. Ale udělat takový krok bez náležité přípravy by bylo kontraproduktivní. Bez spolupráce vlády a centrální banky to nejde vůbec.
Překvapivě tehdy působilo, když jsem psal a mluvil o tom, že limitujícím faktorem je ale hrozba krize veřejných financí. Nemylme se, dopadla by na všechny, nejen na lidi vázané na státní rozpočet. Znamenala by ohrožení agregátní koupěschopné poptávky. Je nutno vnímat signály jako bylo už tehdy dramatické, stomiliardové meziroční zvýšení zadluženosti domácností, vzestup počtu exekucí, které zlomily milionovou hranici (dobré by bylo zavést po německém vzoru institut státních exekutorů), konec doby levných úvěrů. Dlouhodobě volám po spolupráci státu a podniků, ale zdá se, marně. Stát a podniky nespolupracují a nerozumějí si. Už dlouho je vina na straně státu. Občané, podniky a státní instituce cítí problém, ale jejich snahy se míjejí. Politické "elity" by měly slaďovat zájmy. U nás se chovají opačně a rozdělují společnost více než kdy předtím. To mé obavy umocňuje. Takovou míru nekompetentnosti a lhostejnosti vůči veřejnému zájmu jakou předvedly “vlády rozpočtové odpovědnosti“ za své působení v české politice nepamatuji. Snad to volby změní a skončí dlouhá doba, kdy se privatizovaly zisky a nacionalizovaly ztráty.
Psali jsme:
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Miloslav Ransdorf
