Každý zákonodárce, tedy i ten český, je v první řadě ve své činnosti limitován morálními hodnotami a zásadami, které společnost přirozeně uznává a jimiž se řídí. Poměrně rigidní hranice však pro legislativu představuje teprve ústavní pořádek. Ten se v České republice sestává z ústavních zákonů, především pak ze samotné Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, což jsou normy nejvyšší právní síly, se kterými musí být všechny ostatní právní předpisy v souladu.

Ústava České republiky stanoví všeobecná pravidla fungování státu, především formu státního zřízení, zásady politického systému a vztah k mezinárodnímu právu. Dále definuje podobu a způsoby výkonu moci zákonodárné, výkonné a soudní a jejich vzájemná postavení v rámci právního řádu. V neposlední řadě poskytuje jisté standardy územní samosprávě a dalším významným institucím. Na druhé straně pak stojí Listina základních práv a svobod, která přiznává práva jednotlivcům. A to nejen ta základní, ale i ta navazující, jakými jsou kupříkladu práva politická či hospodářská. Omezení pro zákonodárnou tvorbu představují i vyhlášené mezinárodní smlouvy, jež jsou součástí právního řádu. Takové smlouvy mají v případě rozporu se zákonem aplikační přednost.