Schwarzenberg (TOP 09): Chceme se zase jednou ponížit?

Pane předsedající, paní předsedkyně, vážené poslankyně, vážení poslanci, kteří tady ještě zbývají. Pane premiére, rád bych vám poděkoval za představení vašeho programu. Oprávněně jste nám jenom přečetl program, neboť představení a obhajobu vlády převzal otec a strůjce této vlády, prezident Zeman. Není to překlenovací vláda, není to úřednická, vůbec ne vláda odborníků, je to vláda pana prezidenta, která z jeho vůle vyšla.

A s tím se očividně musím smířit, neboť nám dal dneska najevo, že ať si tady hlasujeme jak chceme, sestavíme většinu, jaká v parlamentu je možná, on se o to starat nebude, to ho nezajímá, jeho vláda bude vládnout až do konce volebního období. To je jasný program. Nemá to ovšem s parlamentní demokracií sebeméně co do činění.

Opravdu je mi hádankou, pane premiére, proč takhle renomovaný ekonom převezme roli prázdným titulem načančaného mluvčího pana prezidenta. Máte opravdu znalosti a vědomosti, které by se mohly lépe využíti.

My se tady ale musíme opravdu zabývat projevem pana prezidenta. Když tady stojím naproti paní Peakové, tak musím s politováním zjistit, že prezident republiky z tohoto místa urazil dámu. To u nás nebylo zvykem, že se takto mluví o ženě veřejně. A já bych se, ač mi to nepřísluší, za to rád omluvil. Je mi líto mého následovníka pana ministra Kohouta, že musí v zahraničí zastupovat hlavu státu, která se tímto chováním vyznamenává mezi všemi hlavami státu v Evropě. Ale musíme si očividně zvykat na úplně nové mravy v naší republice.

Je ale otázka, jestli my jako poslanci zvolení, chceme nečinně přihlížet, nebo dokonce podporovat tento vývoj věcí. Mohu si představit, to je naprosto legitimní, že jsou přívrženci prezidentského systému, jak vládne ve Spojených státech, v mnoha jihoamerických republikách, v Evropě ve Francii, na tom není jakožto takovém nic zlého. Ale pak je k tomu potřeba změna Ústavy. To není možné zavést plíživě tím, že se označují ústavní zvyklosti jakožto idiotské a nedbá se o zavedený pořádek jak v prezidentském úřadu, tak v tomto parlamentu. Buď se rozhodneme změnit Ústavu, pak ať někdo přijde sem, podá návrh na změnu, ústavní změnu v prezidentský systém, budeme o tom hlasovat. To je naprosto legitimní postup.

Ale pokoutně to zavést, to je věru nedůstojný stav České republiky. Jsme ještě schopni vůbec v tomto parlamentu vyjádřit vlastní vůli, nebo jsme už v tom stavu jak naši dědové a pradědové byli v roce 1938 po Mnichovu? Najednou všichni poslanci obratně se přizpůsobíc nové situaci obratně se vzdali demokracie, začali nadávat na prezidenta Masaryka a zvedli tedy alternativní systém dle vzoru tehdy, který v Evropě vítězil.

Pamatuji si také, bohužel už jsem tady nejstarší, tak to opravdu pamatuji, stav před únorem a po únoru 1948, kdy překvapivé množství dříve demokratických poslanců se najednou přiklonilo k nově vzešlému slunci, středisku moci, které bylo podporováno Moskvou. Bylo to zajímavé tehdy, neboť největší strana, nebudiž pochyby, naši předkové volili velkého prezidenta v opravdu svobodných ještě volbách, byť byla vyřazena v první republice nejsilnější strana, Československá republikánská strana agrární, a byl jenom omezený počet politických stran připuštěn, což už vrhlo stín na tyto volby. Ale volby ještě byly celkem svobodné. Vzešla z toho nejsilnější komunistická strana, a ta, jak známo, po únoru rychle vstřebala sociálně demokratickou stranu. Byl sjednocující sjezd a nebylo sociálních demokratů.

Nicméně to byla doba, kdy ano, říkám upřímně, komunistická strana byla nejsilnější strana, podporována taky asi třetinou voličů.

Dnes máme obrácený jev. Tady je nejsilnější strana tohoto parlamentu, strana sociálně demokratická, vyhlodaná a spolknutá malou straničkou, která ani není zastoupena v tomto parlamentu.

Velice divný jev, kterým se vlastně i člověk, který se celý život zabývá českými dějinami, je poněkud udiven. Ale to nás neomlouvá. Ale to nás neomlouvá, když připustíme, že Parlament bude v prospěch moci hlavy státu vykleštěn a my našim chováním k tomu přispíváme.

Dámy a pánové, bylo by krásné, kdybychom jednou, aspoň jednou během doby, kdy jsme volení poslanci, překonali hašteření, stranické předsudky a fetiše, jako levice a pravice. Všichni víme, že ve skutečnosti cíle, charakter politiků a taky celkem hospodářská politika není velice odlišná mezi sociální demokracií a pravicovými stranami. To jsou jenom odstíny, které je liší. Ale pod touto záminkou se nemůžeme smířit s vládou jiné parlamentní skupiny, která byla stejně legitimně zvolena jako všechny strany, které jsou v tomto Parlamentu zastoupeny, že, dámy a pánové, ty budou najednou čouhat před panem prezidentem. Já ctím prezidentský úřad. Já jsem se narodil několik měsíců po smrti Tomáše Garrigue Masaryka, vyrostl jsem ještě v jeho stínu a v nesmírné úctě před Hradem a prezidentským úřadem. Je mi velice líto, že tento odkaz je v těchto dnech ničen. My máme prezidenta, který tento Masarykův odkaz ničí, neboť pan prezident Masaryk, jako historik, vím, sám někdy měl samozřejmě chuť vykonávat silnější prezidentské pravomoci. Když se vracel z Ameriky, tak doufal, že československá ústava bude podobná ústavě Spojených států. Nicméně pražští politici už to tehdy nedovolili. Prezident Masaryk se s tím stavem smířil a jednal v rámci prvorepublikové ústavy a v duchu její ústavy. Najednou to všechno neplatí a pohybujeme se úplně opačným směrem.

To vše je ta volba, která před námi dneska stojí. Chceme se zase jednou ponížit, míti ohebnou páteř a poklonit se před Hradem, nebo máme ještě vlastní vůli, máme vlastní rozhodování v tomto státě.

Já bych si velice přál, aby při následujícím hlasování neproběhlo hlasování podle, jak říkám, spíše fetišům podobné hranici údajné pravice, údajné levice u obou těchto seskupení, u náhlých mám pochyby, jaké mají opravdu přesvědčení tím, že bychom se spojili, což je opravdová otázka těch, kteří hájí naši ústavu a těm, kteří ji chtějí kradmo zničit. Dámy a pánové, to je opravdová volba, která před námi stojí, nikoliv volba mezi pravicí a levicí. Bez toho víme, že vláda, která je teď ustanovena, může vládnou při nejlepším pouze osm měsíců a ten krásný program nemůže ani uskutečnit. To všechno je divadlo pro české voliče, pro novináře, aby se něčím zabývali, komentátory, aby měli o čem psát. To není obsah této politiky, kterou teď pozorujeme.

Nechci vás déle zdržovat. Chtěl bych vás jenom upozornit na to, že jsme opravdu na rozhodující křižovatce parlamentních dějin České republiky. O to jde. A citoval-li pan prezident předtím Aloise Rašína, který ovšem sám citoval dávné starořímské přísloví Sádu sei publice suprema lex (?). To nebyl citát Rašína, neboť citoval staré římské přísloví, tak musíme říct, kdo definuje sádus kdo definuje blaho. A někdy mám obavy, že se spíše klaníme k jinému citátu. To byl říšský ministr spravedlnosti začátkem 40. let Tiriac, jehož citát byl, že nejvyšší zákon je blaho německého národa. Tím můžete veškeré základy odstranit, nedbat o ně, neboť předstírání, že bojujete o blaho a nedodržujete pravidlo, rozvážete ruce o veškerý zločin, což ovšem diktátoři první poloviny 20. století všichni velmi dobře věděli. Neříkám, že tady bude zavedena diktatura, ale jsem zděšen z postupů za vlády, které mi strašně připomínají dobu mého dětství a dokonce i dobu před tím.

Když už jsme tady citovali římská přísloví, tak mi dovolte končit jiným. Caveant consules ne quid res publica detrimenti capiat. Prosím, abyste se o to starali, aby republika zde nepřijala (?) škodu. Děkuji mnohokrát za pozornost.