Jednou z odpovědí na výtky o nedemokratických rozhodovacích procesech v EU a snahy o větší vazbu mezi občany a politickým rozhodováním v EU byla Lisabonská smlouva.

Ta výrazně posílila pravomoci Evropského parlamentu, který jako jediná lidmi přímo volená evropská instituce, představuje politickou vůli občanů EU. Tento koncept nebyl přijat nijak vřele ze strany vlád členských států EU, které v něm vidí oslabení svého vlivu a dohod za zavřenými dveřmi. A tak jsme v uplynulých letech byli svědky někdy více, někdy méně nápadného a hlasitého přetahování o vliv mezi Evropským parlamentem a Radou.

Další kolo tohoto souboje institucí, který je ale nutné číst jako souboj o samotnou ideu EU, zda bude spíše konglomerátem zájmů jednotlivých členských států, nebo zda evropská politika přestane být rukojmím čistě národních zájmů, se odehrává právě teď, při volbě předsedy Evropské komise. Koncept tzv. špičkových kandidátů na předsedu Komise, kteří byli současně vnímáni jako lídři evropských politických stran ve volbách do Evropského parlamentu, měl být signálem pro občany, že to EU se snižováním demokratického deficitu myslí vážně.