Média a jejich nezávislost jsou v poslední době hojně diskutované téma. Česká televize má v době trendu koncentrace mediální moci a jejího propojování s mocí ekonomickou a politickou držet prapor nezávislosti a nestrannosti a být v tomto směru určitou pojistkou. Velmi ráda bych sdílela dobré příklady ze svého desetiletého působení v Evropském parlamentu, bohužel, uvedu pár příkladů, které dokládají mé zkušenosti spíše opačné.
U média veřejné služby očekávám alespoň základní informovanost redaktorů co se fungování Evropské unie a jejích institucí týká. Zde bohužel redaktoři České televize nijak nevyčnívali nad konkurencí komerčních televizí. V dobách mých začátků v Evropském parlamentu působil jeden zpravodaj na celý Benelux, UK a Unii jako instituci, tzn. Komisi, Evropský parlament i Radu. Na (ne)kvalitě takového zpravodajství to muselo být znát. Výsledkem nemohlo být nic jiného než zkratkovitost, šablonovitost a předvídatelné předem dané vyznění výstupů, kde bylo už jen nutné dosadit někoho zprava a zleva, aby se neřeklo.... Praxe typu, že bez zaznění otázky bylo z celé odpovědi uvedeno sestříhané půl věty, byla zcela běžná a pokud se nehodila do dané šablony, neobjevila se v reportáži vůbec. K dokonalosti se tento systém dostal před několika lety. Před zasedáním Evropského parlamentu ve Štrasburku byli vybraní europoslanci osloveni ještě před tím, než zasedání vůbec začalo s předem danými otázkami k plánované agendě. Měli jsme okomentovat všechno předem, aniž jsme znali výsledek nebo aniž by ještě proběhla parlamentní debata. Celý štrasburský týden tak měl pan redaktor “v kufru” během pondělního odpoledne a pak už se jen reportáže postupně pouštěly do éteru, jako by to byly horké novinky. Když jsem takovýto prefabrikovaný komentář odmítla, už jsem oslovena nebyla. Dlužno dodat, že v poslední době vnímám přece jen určité zlepšení zpravodajství z Bruselu. Stále ovšem platí, že veřejnoprávní divák má nárok na relevantní informace, a tak by televize měla oslovovat ty europoslance, kteří se probíranému konkrétnímu tématu skutečně věnují, nikoliv stále tytéž mediální tváře.
MUDr. Olga Sehnalová, MBA
Příklad druhý jsou Otázky Václava Moravce. Těžko říci, jaký je klíč k výběru témat a hostů. Předpokládám, že je to veřejnoprávní know-how pana Moravce. Pokud se týká poslanců Evropského parlamentu výběr byl hodně zúžený. S určitou vlastní podjatostí mohu pouze říci, že v uplynulých deseti letech jsem zřejmě neexistovala a to ani u několikrát v OVM probíraných témat jako byla například dvojí kvalita. Jednou byl použit můj několik týdnů starý komentář a navíc zcela zavádějící informace, na kterou jsem ale nemohla zareagovat, neboť jsem na rozdíl od jiných hostů nebyla v přímém vstupu. Oblíbenost některých vybraných hostů byla až zarážející. To trvá dosud.
Příklad třetí. V Evropském parlamentu jsem před několika lety uspořádala slyšení a promítání filmu Šmejdi spojeného s debatou nejen s autorkou, ale také s tehdejším komisařem pro ochranu spotřebitelů a dalšími představiteli z řad spotřebitelských organizací i europoslanců. Informaci o akci s komentáři hostů přinesla Česká televize, chyběla jen jaksi informace o tom, kdo tuto akci uspořádal. To nešlo vyčíst ani z doprovodných záběrů. Na mou námitku mi podal pan redaktor arogantní školení o tom, že on ví nejlíp, jak se to dělá. Ani v předvolební době Česká televize neměří všem stejně, ale na ty příklady nebudu již plýtvat řádky. Neetické chování některých redaktorů se těžko prokazuje.
Ano, média veřejné služby jsou potřebná a v dnešní době budu jejich existenci vždy bránit. Nejsou ale ani nedotknutelná vůči kritice. Tu mohou vzít buď s uraženou ješitností nebo s vědomím, že mohou a měly by odvádět mnohem profesionálnější práci než jak tomu ve skutečnosti je. Přeji jim v tom otevřenou mysl a mnoho zdaru.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
