Nevidím skutečně žádnou snahu zásadně změnit rozpadající se primární zdravotní péči v ČR. Není pět minut, ale deset, spíš patnáct let po dvanácté. Jsme v situaci, kdy zhruba 60% praktických lékařů má důchodový věk. Před deseti lety to byli padesátníci a vývoj se dal předvídat. Všechny generace ministerských, politických, lékařských, pojišťovenských i akademických funkcionářů měly data k dispozici, ale pohoda jazz. Samospád dospěl do bodu, který napravit v nejbližších letech nepůjde. A podle míry snahy jít po příčině, tak zřejmě nepůjde napravit už nikdy.

Debata u různých kulatých stolů většinou končí pokrčením ramen, že holt si máme zvykat, že lékaři nebudou v každé vesnici (jako by v ni teď byli, chybí už i v okresních městech) a všelikými moudry o tom, že je jiná doba, mentalita mladé generace se změnila, váží si teď více volného času a mladí lékaři nechtějí mít tolik pacientů. Dobrá tedy, takže pak na stejný počet pacientů bychom asi měli mít o to více lékařů, kteří v systému budou pracovat. Pokud ne, smůlu má pacient, který jen nechápavě přihlíží, jak se mu péče vzdaluje. Co jestě nabídnout, aby si u nás nějaký lékař otevřel ordinaci…?

Počet studentů medicíny není jakýsi shůry daný přírodní jev, ale podle mého hlubokého přesvědčení je to klíčový strategický státní zájem. Tedy měl by být. Pokud považujeme zdravotnictví za kritickou infrastrukturu státu, pak nedostatečným personálním zajištěním je přímo ohrožena.