Po tom, co ministr životního prostředí Hladík ve Vodním zákoně úmyslně znevýhodňoval malé vodní elektrárny a upřednostňoval větrné, bioplynové a fotovoltaické zdroje elektřiny, navíc s výrokem, že je nutno narovnávat řeky a rušit jezy, protože naši zahraniční sousedé také potřebují rychle vodu, se mi nikdo nemůže divit, že jsem k jeho návrhům zákonů ostražitý. Prosazuje přesně opak toho, co ve skutečnosti příroda potřebuje, co potřebujeme my, aby se přirozeně zadržovala voda v krajině a nedocházelo k vysychání.

Odborné argumenty nepadly ani na výboru pro životní prostředí ani při zasedání samotného Senátu. Jen obrovský tlak na schválení Vodního zákona. Nemám tedy jiné vysvětlení, než že tím hlavním argumentem jsou dotace, které za to potečou z EU na ministerstvo a bude co rozdělovat. Což je pro ministra výhoda v době, kdy se šetří v rozpočtech.

Pan ministr mě zvedl ze židle i při projednávání zákona „O ochraně ovzduší“, protože opět pod rouškou bohulibých řečí nakládáme na podnikatele, zemědělce a soukromý sektor další povinnosti, centrálně je nutíme do svých cen započítávat další a další náklady a divíme se, že se ceny lidem inflačně zvyšují. Dosud musí firmy, které jsou potenciálním znečišťovatelem ovzduší, měřit a posílat data o tom, co odchází do vzduchu z jejich výroby. Nově to musí dělat dokonce kontinuálně, tzn. nepřetržitě online.