Senátor Láska: Vyřízení žádosti o azyl v co nejkratším možném termínu je v zájmu azylanta i ČR

Děkuji za slovo. Materie tohoto zákona je poměrně citlivá, proto jsem si výjimečně svůj projev připravil písemně, abych se nedopustil nějakých nesprávných vyjádření. Doufám, že díky tomu můj projev nebude příliš nudný.

K zákonu tak, jak byl předložen mám dvě základní výhrady. Je třeba za prvé říci, že původně tento zákon byl transpozicí dvou směrnic, dvou evropských směrnic. A navrhovatel transpozici provedl způsobem, o kterém je možné diskutovat, ale v zásadě samotná transpozice, jak byla provedena, by pro mě nebyla důvodem pro navržení pozměňovacích návrhů. Byl bych připraven je akceptovat.

Pro úplnost uvedu, že být v jiné pozici, nežli senátora, tedy kdybych mohl být účastníkem dřívější diskuse, ve dřívějším stádiu legislativního procesu, pak by tu byly otázky, o kterých bych diskutovat určitě chtěl. Například způsob, jakým byla upravena přítomnost právního zástupce cizince při osobních pohovoru, kdy navrhovatel zvolil úpravu, kdy právní zástupce může být přítomen, ale nesmí do průběhu zasahovat, toliko se vyjádřit na jeho konci. Určitě bych diskutoval o tom, zda zvolení nulové varianty v transpozici doporučení, aby se soudní přezkum s právním soudem řídil zásadou "ex nunc". Tedy aby v rámci soudního soudnictví všechna rozhodnutí byla přezkoumávána dle okolností rozhodných v době rozhodnutí soudu, nikoliv v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Jestli je tento postup správný, protože navrhovatel na jednu stranu argumentuje tím, že aplikace této zásady je proti zásadě našeho správního soudnictví a její aplikace by vyžadovala výrazný zásah i do správního řádu soudního. Na druhou stranu, že vlastně v důsledku judikatury českých soudů je požadavek na zavedené této zásady při rozhodování vlastně splněn.

Zase bych se v těchto případech nechal přesvědčit o tom, že zvolený způsob transpozice je akceptovatelný. Nesouhlasil bych, a nesouhlasím toliko se zvolenou základní lhůtou pro rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany, která je stanovena na šest měsíců, což je v mezích doporučených směrnicí. Ale tato relativně dlouhá lhůta z mého pohledu byla dána k dispozici především zemím, které se potýkají s velkým nápadem žádostí. Česká republika takovou zemí není. Má těchto žádostí minimum, proto si myslím, že využití této dlouhé lhůty není úplně přiléhavé.

Myslím si, že vyřízení žádosti o azyl v co nejkratším možném termínu je jak v zájmu azylanta, který přiznanou ochranu dostane, tak v zájmu ČR v případě žadatelů, kterým ochrana přiznána nebude. Čím delší pobyt žadatele, který nárok nemá, na území ČR, tím větší komplikace spojené s realizací rozhodnutí, kterému nebude ochrana přiznána. A naopak, čím rychlejší vyřízení žádosti o azylanta, který nárok na ochranu má, tím lepší šance na jeho integraci do naší společnosti.

V jakémkoliv případě je vhodné a užitečné vyřídit žádosti co nejdříve. Proto bych byl za to, aby základní lhůta byla stanovena na tři měsíce, nikoliv na šest. Navíc v předmětném ustanovení je dostatek pojistek proti tomu, aby se Ministerstvo vnitra nedostalo do stavu, kdy nebude stíhat vyřizovat žádosti v zákonných lhůtách.

Nebo v případech právně složitých nebo v případech, kdy bude současně podáno velké množství žádostí. Nebo když žadatel nespolupracuje, může být lhůta prodloužena až na jeden rok. To znamená, že pojistky jsou tam dostatečné. A nastavení základní lhůty na tři měsíce mi přijde daleko lepší a užitečnější řešení pro všechny.

Nicméně hlavním důvodem, proč nemohu v tomto znění zákon podpořit, jsou pozměňovací návrhy, které byly přijaty v Poslanecké sněmovně, předložené panem poslancem Romanem Váňou, které byly přijaty se souhlasem předkladatele.

Z mého pohledy tyto návrhy nemají nic společného s transpozicí směrnic. Jedná se o vlastní normotvorbu poslanců. Z mého pohledu o normotvorbu, která tuto novelu dělá rozpornou se směrnicemi EU. Rozpornou s judikaturou Nejvyššího správního soudu ČR. A možná nejdůležitější argument dělá tuto novelu způsobilou přivodit nespravedlivá rozhodnutí.

Co tyto návrhy říkají?

Za prvé – cizincům, držitelům povolení dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, by se v případě odsouzení za úmyslný trestný čin mělo povolení pobytu rušit bez zvažování přiměřenosti tohoto zrušení. Rozdíl oproti dosavadní situaci spočívá v tom, že dnes je v případě spáchání úmyslného trestného činu ministerstvo vnitra povinno posoudit přiměřenost zrušení pobytu, a to zejména ve vztahu k dopadům zrušení povolení pobytu do soukromého a rodinného života cizince.

Druhý návrh říká, že cizincům, držitelům trvalého pobytu, kteří jsou ze zemí mimo EU, by se toto povolení mělo automaticky rušit. V případě odsouzení za úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přes tři roky. Nebo v případě opakovaného takového odsouzení k nepodmíněnému trestu.

Těmto cizincům a držitelům trvalého pobytu z EU by se pak měl rušit trvalý pobyt i v případě jediného odsouzení za úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu v délce kratší než tři roky, přičemž v tomto případě by se přiměření zrušení pobytu posuzovalo.

Tak teď mám trošku obavy, že vám v hlavě běží myšlenka, jestli uvažuji zcela normálně a realisticky, když se tu hodlám zastávat pachatelů trestné činnosti.

Uvažování ve smyslu – cizinec páchá trestný čin, prokáže tím, že není schopen nebo že si neváží života v naší společnosti, tak proč by tu měl setrvávat.

Pokusím se vám to vysvětlit, proč takto uvažuji. Teď se možná projeví i má právnická deformace, ale já mám za to, že pozměňováky, které kritizuji, jsou neakceptovatelné ze dvou důvodů. Jedna je nesouladnost se směrnicemi EU. Druhá je možnost přivodit nespravedlivá rozhodnutí.

Za prvé, co se týče nesouladnosti s evropskými směrnicemi. Článek 17, směrnice 2003/86 ES o právu na sloučení rodiny stanoví členským státům povinnost brát náležitě v úvahu povahu a pevnost rodinných vztahů dotyčné osoby a dobu trvání pobytu v členském státě, jakož i existenci rodinných, kulturních a sociálních vazeb ze zemí původu v případě, že žádost odmítnou, odejmou povolení k pobytu, či zamítnou prodloužení jeho doby platnosti.

Nebo rozhodnou o navrácení o sloučení rodiny nebo jejích příslušníků. Tedy tato směrnice říká, že při odejmutí povolení k pobytu berte v úvahu rodinné vazby, navrhovaná novela říká – v určitých případech oprávnění k pobytu v úvahu rodinné vazby neberte. To je podle mě zjevný rozpor.

Dále článek 27 směrnice 2004/38 ES - právu občanů EU na volný pohyb. Podle něj pak platí, že občanům EU a jejich rodinným příslušníkům lze zrušit povolení k pobytu pouze z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti a předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě zrušení k povolení k pobytu neodůvodňuje.

Navrhovaná novela říká, že v konkrétních případech odsouzeným za trestný čin musí být povolení odňato.

Z mého pohledu tedy další zjevný rozpor.

Tím druhým argumentem, tedy po nesouladu s evropskými směrnicemi, je můj názor, že tato novela může přinést jednotlivá nespravedlivá rozhodnutí. Zkusím vám předložit konkrétní případ, možná hnaný do krajnosti, ale snad bude nejvíce názorný.

Představte si situaci, kdy třeba ukrajinský lékař legálně pobývající na území České republiky, který zde má rodinu, manželku, děti, si půjde se svými ratolestmi hrát na hřiště. Tam přijde nějaká banda agresivních jedinců, začne na něj nebo na jeho děti útočit, on je bude bránit. A těm útočníkům ublíží. Bude následovat soud, posuzování parametrů nutné obrany je v České republice dosti složité, leckdy nejednoznačné. Velmi snadno se může stát, že tento člověk bude odsouzen za ublížení na zdraví. A nebo třeba i ty mantinely nutné obrany opravdu překročí. Pokud bráníte svoji rodinu, tak asi v prvním kole myslíte na to ji ubránit a teprve v druhém kole myslíte na to, zda se vejdete do zákonem daných mezí nutné obrany.

Tedy z tohoto cizince se stane velmi snadno odsouzený na ublížení na zdraví, za úmyslný trestný čin. Co bude následovat? Odnětí povolení k pobytu, automaticky, a může se klidně stát, že veřejnost se začne ptát, jak je to možné? Proč taková přísnost? A naše odpověď bude, my nemůžeme dělat nic jiného, než se chovat podle zákona. Ale už nezazní, že podle zákona, který jsme si sami vytvořili a o jehož schválení tu dnes jednáme, diskutujeme.

Jak má fungovat právo a zákon. Z jedné strany tak, aby bylo dosaženo cíle předvídaného zákonodárným záměrem. Ale také tak, aby byl prostor na posuzování nejrůznějších excesů a nečekaných situací, které život přináší. Zákon nikdy nemůže myslet na všechno, proto tam musí být nějaký prostor pro individuální nečekané extrémní případy v rámci toho zákona spravedlivě posoudit.

Je asi neoddiskutovatelné, že spáchání úmyslného trestného činu cizincem povede k úvahám, zda tento člověk má na našem území právo zůstávat. Ale mělo by vést k úvahám, při kterých se vyhodnotí všechna kritéria a vydá se spravedlivé rozhodnutí. Tak, jak to umožňuje současný zákon. Umožňuje to, ale předmětnou novelou a zejména těmi pozměňovacími návrhy si tuhle možnost, zvážit všechny okolnosti a rozhodnout spravedlivě, bereme. Zcela úmyslně si ji bereme.

Až se to tedy stane, že rozhodneme nespravedlivě, pak možná zazní jenom alibistické odvolání se na zákon, že jinak to nejde. Můj dotaz zní, já věřím, že mi na něj bude zodpovězeno, k čemu je tahle změna zákona dobrá? Čemu má napomoci? Co přinese nového, co přinese užitečného? Bavím se o konkrétních pozměňovacích návrzích, nikoliv o celé novele.

Z mého pohledu nedává ministerstvu vnitra žádné nové možnosti než ty, které už teď má. Přináší mu jednu výhodu, a to, že mu usnadňuje práci při vydání rozhodnutí. Už nebude muset zdůvodňovat své rozhodnutí složitě, už nebude muset brát potaz dopadu toho rozhodnutí na rodinné vazby. Odůvodnění rozhodnutí bude snazší, prostě se odvolá na zákon, že to tak je, tak je to upraveno a tečka. Mimo jiné tím nesporně také klesá šance, že by ministerstvo pak takové rozhodnutí nedokázalo obhájit před správním soudem.

Pro mě však zůstává otázka, jestli taková výhoda ulehčení práce za to stojí? Jestli není lepší zachovat současný stav, kdy sice ministerstvo musí psát delší kvalifikovanější odůvodnění, musí brát v potaz vícero faktorů, ale zase mu tím zůstává zachována možnost rozhodovat spravedlivě ve všech případech. Brát v potaz všechny okolnosti, které jsou pro spravedlivé rozhodnutí podstatné. Pro mě jako pro advokáta, ex-policistu, člověka, který se celý život věnuje právu, je neakceptovatelné, abych podpořil zákon, který je způsobilý přivodit nespravedlnost. Byť by to byla třeba nespravedlnost v jednotkách případů za rok.

Obdobná situace pro mě je i se třetím pozměňovacím návrhem pana poslance Romana Váni. Ten má paušálně znemožnit ukládání alternativ k zajištění cizinců. Za ty alternativy lze třeba považovat oznámení místa pobytu nebo složení finanční záruky. V případě, kdy jde o cizince, o něhož je zjevné, že má v úmyslu vstoupit neoprávněně na území jiného smluvního státu. Ani tento návrh podle mě není transpozicí směrnice. A podle mého názoru je v rozporu s povinností zvažovat alternativy zajištění, která vychází v článku 15, odstavce 1 návratové směrnice, která říká, že zajištění cizince je možné pouze v případě, že nemohou být účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření. Koneckonců, taková povinnost vyplývá z judikatury našeho Nejvyššího správního soudu, který konstantně říká, že uložení alternativy zajištění by mělo být zvažováno v každém individuálním případě. Navržená změna – novela říká, že v některých případech ji zvažovat nebudeme. Opět tam vidím rozpor.

Tedy, shrnu-li tyto tři pozměňovací návrhy, neprošly potřebnou diskusí v meziresortním připomínkovacím řízení, která jinak byla velmi bohatá, věcná a myslím si, že velmi na výši. Trošku se obávám, že ministerstvo vnitra jejich podporou obešlo ostatní resorty. Návrhy jsou v rozporu se směrnicemi Evropské unie, jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a jsou způsobilé v budoucnu přinášet nespravedlivá rozhodnutí.

Tedy tohle jsou mé důvody, proč nemohu podpořit návrh na schválení zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. A bude-li otevřena podrobná rozprava, navrhnu a načtu pozměňovací návrhy, které na moje výhrady reagují. Zároveň, stane-li se tak, připojím i návrhy, které by měly reagovat i na kritiku poměrů v detenčních zařízeních, kterými bych chtěl podpořit snahu ministerstva vnitra o faktické zlepšování, které se teď opravdu děje. A za to panu ministrovi děkuji, ať také ode mě slyší dnes něco pozitivního.

Nicméně některé věci nelze zlepšit jinak než změnou zákona. Např. nevybírání poplatků za pobyt v detenčních zařízeních. Pokud zákon říká, že se poplatky vybírat mají, tak ministerstvu vnitra nezbývá nic jiného, než že je musí vybírat. Tady by byla určitá změna vhodná. To je zatím vše. Děkuji za vaši pozornost.