Děkuji za slovo. Materie tohoto zákona je poměrně citlivá, proto jsem si výjimečně svůj projev připravil písemně, abych se nedopustil nějakých nesprávných vyjádření. Doufám, že díky tomu můj projev nebude příliš nudný.

K zákonu tak, jak byl předložen mám dvě základní výhrady. Je třeba za prvé říci, že původně tento zákon byl transpozicí dvou směrnic, dvou evropských směrnic. A navrhovatel transpozici provedl způsobem, o kterém je možné diskutovat, ale v zásadě samotná transpozice, jak byla provedena, by pro mě nebyla důvodem pro navržení pozměňovacích návrhů. Byl bych připraven je akceptovat.

Pro úplnost uvedu, že být v jiné pozici, nežli senátora, tedy kdybych mohl být účastníkem dřívější diskuse, ve dřívějším stádiu legislativního procesu, pak by tu byly otázky, o kterých bych diskutovat určitě chtěl. Například způsob, jakým byla upravena přítomnost právního zástupce cizince při osobních pohovoru, kdy navrhovatel zvolil úpravu, kdy právní zástupce může být přítomen, ale nesmí do průběhu zasahovat, toliko se vyjádřit na jeho konci. Určitě bych diskutoval o tom, zda zvolení nulové varianty v transpozici doporučení, aby se soudní přezkum s právním soudem řídil zásadou "ex nunc". Tedy aby v rámci soudního soudnictví všechna rozhodnutí byla přezkoumávána dle okolností rozhodných v době rozhodnutí soudu, nikoliv v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Jestli je tento postup správný, protože navrhovatel na jednu stranu argumentuje tím, že aplikace této zásady je proti zásadě našeho správního soudnictví a její aplikace by vyžadovala výrazný zásah i do správního řádu soudního. Na druhou stranu, že vlastně v důsledku judikatury českých soudů je požadavek na zavedené této zásady při rozhodování vlastně splněn.

Zase bych se v těchto případech nechal přesvědčit o tom, že zvolený způsob transpozice je akceptovatelný. Nesouhlasil bych, a nesouhlasím toliko se zvolenou základní lhůtou pro rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany, která je stanovena na šest měsíců, což je v mezích doporučených směrnicí. Ale tato relativně dlouhá lhůta z mého pohledu byla dána k dispozici především zemím, které se potýkají s velkým nápadem žádostí. Česká republika takovou zemí není. Má těchto žádostí minimum, proto si myslím, že využití této dlouhé lhůty není úplně přiléhavé.

Myslím si, že vyřízení žádosti o azyl v co nejkratším možném termínu je jak v zájmu azylanta, který přiznanou ochranu dostane, tak v zájmu ČR v případě žadatelů, kterým ochrana přiznána nebude. Čím delší pobyt žadatele, který nárok nemá, na území ČR, tím větší komplikace spojené s realizací rozhodnutí, kterému nebude ochrana přiznána. A naopak, čím rychlejší vyřízení žádosti o azylanta, který nárok na ochranu má, tím lepší šance na jeho integraci do naší společnosti.