A aniž bych si to sám chtěl připustit, natož o to stál, chvílemi jsem měl pocit, že jsem se stal středobodem a mediální hvězdou povolebních událostí ve Zlíně.
Přestože to nejdříve vypadalo, že zájmem většiny zvolených zlínských zastupitelů bude skutečná snaha rozhýbat Zlín a místo diskuzí o funkcích se povede seriózní debata o programu, klíčových investicích, bydlení pro mladé, pomoci seniorům či modernizaci sportovišť, rázem se pozornost klíčových aktérů i médií otočila ke zcela zástupným problémům. A já jsem se nestačil divit.
Do komunálních voleb jsem vstoupil jen proto, abych jako senátor a krajský zastupitel pomohl koalici nezávislých osobností a jejich programu, který je podle mne tím nejlepším sumářem klíčových problémů Zlína a návodem, jak je řešit. To, že jsem díky preferenčním hlasům nakonec skončil v zastupitelstvu, mne samozřejmě potěšilo, ale také hodně překvapilo. Zisk mandátu zlínského zastupitele nebyl mou primární motivací. Chtěl jsem skutečně především pomoci partě lidí, která měla a stále má chuť i dostatek energie na to, aby rozhýbala Zlín.
A jak ukázaly výsledky voleb, totéž chtěla i velká část obyvatel krajské metropole. Vždyť naše koalice získala více než 62 tisíc hlasů a společně jsme tak porazili daleko preferovanější strany jako jsou ODS, Piráti, ČSSD, KSČM nebo SPD. Na náš výsledek tak musíme být po právu hrdí. Dostali jsme nezanedbatelný mandát a důvěru našich sousedů, kteří chtějí, abychom prosazovali náš program a hájili občany našeho města v městském zastupitelstvu.
To si přirozeně uvědomila také vítězná formace ANO a STAN, která nám vzápětí nabídla spolupráci na novém vedení města. Neměli jsme důvod odmítat, obzvláště v okamžiku, kdy bylo po prvních jednáních jasné, že naši koaliční partneři najdou s námi společnou řeč o klíčových aktivitách, o něž jsme opírali náš volební program. Neměli jsme zapotřebí politikařit, neměli jsme důvod křivit volební výsledky a nárokovat si větší krajíc, než jaký nám voliči ukrojili. Chtěli jsme pracovat pro město a jeho občany.
A to zřejmě někomu vadilo natolik, že jsem se vzápětí stal jednoduchým a velmi laciným terčem podpásových osobních útoků. Za své krátké působení ve veřejné službě jsem si už zvykl na to, že mi lidé, kteří jsou pouze v zajetí novinových nadpisů, ale jinak oproštěni od lehce dostupných argumentů, předhazují např. legální podnikání v nejvíce regulovaném a zdaněném odvětví v zemi, tedy loteriích. Všichni, kdo mne znají, případně sledují mé veřejné aktivity, moc dobře vědí, že se před debatou o loteriích nijak neskrývám. Ba naopak, že otevřeně na toto téma hovořím a předkládám racionální argumenty a často vyzývám k seriózní diskuzi, kterou mohu opřít o 25 let mezinárodních zkušeností.
Seriózní diskuzí však není to, když někdo, ukrytý za bezpečím monitoru, poplive nejen mne a mou firmu, která legálně podniká ve 20 zemích světa, dává práci 3 000 lidí a odvádí stovky milionů na daních, ale také celou partu spolukandidátů, kteří nechtěli sedět doma na gauči, ale snažili se pomoci lepšímu životu ve městě.
Navíc pokrytectví Petra Michálka, ředitele Městského divadla Zlín, se kterým jsem se nikdy neviděl a který se přesto snížil k tomuto osobnímu útoku, mne nepřestává udivovat. Především, když tak plamenně psal o svých morálních zásadách, díky kterým nemůže spolupracovat s nikým, kdo se jen přiblížil k hazardu. Divím se, že mu to nevadilo v okamžiku, když jako ředitel zlínského divadla podepisoval darovací smlouvu na 400 000 Kč, o kterých, jak sám následně přiznal, moc dobře věděl, že jde o peníze, které odvádí loterní firmy na veřejně prospěšné účely. Kdybych si o někom myslel, že je největší gauner pod sluncem, asi bych nikdy nic takového neudělal a už vůbec bych ho následně nežádal o dvojnásobné částky na další divadelní projekty.
Pan Michálek zřejmě zastává jiné principy a dělá jen to, co se mu hodí. Když Valenta rozdává peníze, neostýchá se natáhnout po nich ruce. Ale když ten stejný Valenta chce ve Zlíně se svými spolupracovníky přiložit ruku k dílu a pomáhat rozvoji města, tak si zahraje na „generála morálky“, protože kopnout si do Valenty mu prostě pomůže získat mediální pozornost, potlesk „zlínské kavárny“ i politické body, které by bez této epizody nikdy neměl. Zřejmě se Petr Michálek rozhodl pro eskalaci své politické kariéry a já měl posloužit jako jednoduchý odrazový můstek.
Já to však panu Michálkovi ani dalším politickým kariéristům nezávidím. A ani nemám zapotřebí s nimi vést nekonečnou názorovou přestřelku. Je totiž zbytečná, především v okamžiku, kdy někdo začne tvrdit, že si donátorstvím, kterému se věnuji již téměř 20 let, kupuji „držhubné“. Kdyby to tak mělo být, tak bych byl asi pořádný blázen, protože za ty dvě dekády by to byl už pořádný balík peněz. Možná jsem v tom v názorové menšině, ale já prostě považuji za správné, aby podnikatelé, kterým se daří, nebyli lhostejní ke svému okolí a byli připraveni pomáhat tam, kde je to třeba.
I díky tomu mohu být dodnes hrdý na to, že jsem mohl být u toho, když jsme dlouhé roky podporovali například Národní divadlo, když jsme pro Národní galerii zachránili velkou sbírku významného českého malíře Jana Zrzavého, když jsme v rámci spolupráce se Správou Pražského hradu pomáhali založit tradici Vinobraní na Pražském hradě. Stejně obohacujícím pocitem mne naplňovala spolupráce s nadací Terezy Maxové, která pomáhá opuštěným dětem, nadací Venduly Svobodové, která pomáhá těžce nemocným dětem, nadací Taťány Kuchařové, která pomáhá opuštěným seniorům. A to ani nemluvím o podpoře folkloru a tradiční lidové kultury na Slovácku a Valašku, která se stala doslova mou srdeční záležitostí.
A hrdý jsem pochopitelně i na to, že významným způsobem pomáhám také Zlínu. Za posledních 10 let uzavřela nadace, kterou jsem před 18 lety založil, jen ve Zlíně téměř 500 darovacích smluv a rozdala tak více než 33 milionů Kč. A pro ty, kteří budou za vším hledat senzaci, bych jen dodal, že s touto podporou jsem začal v okamžiku, kdy by mne ani ve snu nenapadlo, že se budu někdy veřejně angažovat. Nadace navíc významně podporovala region také v okamžiku, kdy loterní firmy přišly o možnost odvádět výtěžek na veřejně prospěšné účely, stejně jako tehdy, když stát dramaticky navýšil zdanění i regulace tohoto typu legálního podnikání.
Jen je škoda, že se místo zástupu mravokárců nenajdou další hrdinové, kteří by se k pomoci a podpoře důležitých aktivit ve městech a regionech, ve kterých žijeme a pracujeme, připojili. Myslím si, že by to našemu spokojenému životu pomohlo daleko více než hrátky o tom, kdo je králem mezi umělými moralisty.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
