Vážený pane předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové. Já jsem neměl v plánu vystupovat, protože včera jsem byl omluven na jednání výboru, takže to jednání podrobně neznám, ale musím se k mnoha věcem, nebo cítím potřebu se tady k mnoha věcem vyjádřit, čili budu glosovat.

Zdá se mi jako nejkonzistentnější vystoupení tady doposud, je to můj názor, vaším prostřednictvím, pane předsedající, vystoupení kolegy Pavla Eyberta, kde bych souhlasil téměř se vším. A pokud se týká té restituční tečky, kde on v podstatě dal takový otazník, tak můj názor je, že stát zákonem 229/91 Sb. přijal zákon, který zkrátka a dobře tu tečku de facto ji neumožní a ta tečka nebude nikdy. A to proto, že zkrátka a dobře ten zákon je udělán tak, že to nejde se úplně do nuly zkrátka vyrovnat, protože to není možné.

Dám příklad, který jsem tady taky nechtěl moc, ale jen tak pro ilustraci, jak ten zákon je udělán. Jinak si myslím, že ta restituční tečka by měla být udělaná v zákoně, s tím souhlasím, protože přece jenom už je to strašně dlouhá doba. Paní senátorka, kolegyně, tady vysvětlovala, že, já se neumím takhle právně vyjadřovat samozřejmě, nejsem právník, ale že za tak dlouhou dobu platí jiné zákony, které se pak hodnotí, ty děje se hodnotí už prostě podle jiných zákonů.

Já jsem vydával majetek po revoluci a ta doba mě zastihla nikoliv v pozici zemědělského tajemníka, jak mě zkrátka úspěšně dal veřejnosti ve známost jeden nejmenovaný agrární analytik, který nemá ani maturitu, já jsem vždycky pracoval v minulém režimu na státním statku a na jednom školním statku, ani den nikde jinde. Čili to znám, tu dobu a aplikaci toho zákona 229/91. Měli jsme tam případ, kdy jsme vydávali restituci, velikou restituci, která se vázala k 50 hektarům, kdy se to vydávalo podle tohoto zákona. Přestože jsme našli v archivech ministerstva zemědělství materiály, zápisy s předáním tohoto statku ještě před kolektivizací, kde ten dotyčný majitel z rodinných důvodů usoudil, že nemůže hospodařit, a předal celý ten majetek, prodal celý ten majetek státu, bylo za to zaplaceno. V těch materiálech, které jsme objevili v těch archivech, byly detailní předávací protokoly, bylo to tam do poslední stoličky ve chlévě na dojení, přestože jsme našli svědka z té komise, která to přebírala za tehdejší okresní národní výbor, který byl tehdy ve Velkém Meziříčí, tak ten soud nám to neuznal a my jsme to zaplatili podruhé. Proto říkám, že ty zákony prostě byly udělané tak, že ta restituční tečka, když se to nechá, tak nebude nikdy. S tím bych se jaksi ztotožňoval, s tou tečkou.

Pak bych chtěl pár slov k té půdní rezervě. To znamená, že stát vstupuje, jak tady bylo citováno, konečně v roli hospodáře a chce si vytvořit půdní rezervu, kterou má jenom 2 % zemědělské půdy. Byl jsem u toho, byl jsem z pozice Agrární komory, z pozice Českomoravského svazu zemědělských podnikatelů, což byl bývalý Svaz státních statků, byl jsem u toho, od doby ministra Josefa Luxe až po všechny ostatní ministry. A musím říct, že tato snaha přišla pozdě. Je už na to pozdě. 20 let převládala snaha prodat úplně všechno, zprivatizovat to úplně všechno. A teď najednou by se mělo zase nějakým způsobem pár hektarů vracet zpátky. Čili já si myslím, že to je pozdě, já si myslím, že se tím mnoho nevyřeší. A jsem osobně proti tomu.