Vážení přítomní,

děkuji Konfederaci politických vězňů za její pozvání a za možnost k vám promluvit.

V našem hlavním městě jsou dvě místa – dva symboly komunistické nenávisti – nenávisti, která šla až za hrob. Je to hřbitov v Ďáblicích, z něhož byly nedávno vyzvednuty ostatky umučeného Josefa Toufara. A tento hřbitov v Motole. Na obou těchto místech se setkáváme s hromadnými hroby – s pohřebními jámami, kde za nedůstojných okolností spočinuli popravení – nebo ve vězení zemřelí – političtí vězni.

Buďme prosím konkrétní. Na deskách čteme místa, kde tyto oběti komunistického režimu zemřely. Kde byly popraveny či zastřeleny. Praha. Mírov. Jáchymov. Ostrov nad Ohří.

Jména těchto popravených zde můžeme číst jen díky úsilí řady historiků z konce dvacátého století. Komunisté chtěli zašlapat památku obětí svých justičních vražd i po smrti. „Jsi nula, nemáš jméno, nikdo si na tebe nevzpomene.“ Takhle byli schopni komunističtí vyšetřovatelé deptat ty, které vyslýchali. A takhle vůči nim postupovali i po jejich smrti.