Děkuji za slovo, vážená paní předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové. Děkuji, že už vysvětlila paní předsedající důvod, proč jsem tedy využila svého přednostního práva, i když bych samozřejmě si ráda poslechla diskusi celou, ale vidím, že je docela dlouhá a budu se muset rozloučit, tak jsem toho využila. 

Já bych začala tím – víte, co zajímá mladé lidi, jaké téma? My jsme si nedávno nechali udělat takový průzkum toho, jaká témata lidi do 30 let zajímají. A na prvním místě se objevilo, že by se mělo řešit v naší republice domácí násilí, znásilňování žen a prostě násilí páchané na ženách. A až na druhém místě byl zájem o životní prostředí. Přiznám se, že mě to tedy překvapilo velice. Já jsem očekávala, že naše mládež je spíš taková už jako vedená ekologicky, třídí odpad atd. A nekupuje si pořád nové oblečení a jde tady těmito moderními směry, ale zajímalo je tady toto téma. I to si říkám, do té diskuse, i my s panem ministrem – já to beru taky, jako že partneři se o tom bavíme. A bavíme se obecně, jak je v naší společnosti tedy vnímané to domácí násilí nebo násilí páchané třeba primárně na ženách, na mladých dívkách. A jestli tedy se posunujeme rychle, nebo pomalu. Tady ta diskuse byla, pan ministr už měl pocit, že to docela sesune dopředu, pan kolega senátor Láska říkal – no, mně to připadá, že to drhne. A když se podívám na ten názor mladých lidí, tak si říkám, jestli nám to přece jenom ještě nedrhne? Že ti mladí by nás v tomto, nás, co už jsme tady v Senátu 40+, jestli bychom neměli třeba tady tomuto tématu se více věnovat. Já bych tady ještě chtěla připomenout dva docela důležité počiny z té legislativní oblasti, které se nám podařily v těchto oblastech. Teď si trochu přihřeju i naši lidoveckou polívčičku. Připomenu institut vykázání u domácího násilí. To ještě tehdy prosadil, už nevím, ve kterém roce, ale ještě náš poslanec Jan Kasal. A to si myslím, že byl velký, důležitý posun tady v těchto oblastech, že ten násilník byl vykázán z té domácnosti na několik dní. A rodina se mohla zatím vzpamatovat a zatím řešit třeba nějaké věci, které potřebovala, než vlastně potom se tedy došlo k nějakému výsledku, jak tedy bude ta rodina postupovat. To si myslím, že bylo velice důležité. Teď jenom připomeňme, a to bych chtěla poděkovat nám všem, tady kolegům v Senátu, že jste nám podpořili náš pozměňovací návrh, který jsme tady předložili v loňském roce s kolegyní Annou Hubáčkovou, a to bylo to rozšíření okruhů zvlášť zranitelných osob, se kterým by právě mělo být nakládáno zvlášť zranitelně už při tom trestním řízení, o kterém tady mluvil taky pan ministr. Že by měli byl vyšetřovatelé opravdu se zvláštním zřetelem brát na tyto oběti tohoto násilí, by k nim měli přistupovat, měli by mí právo na bezplatného průvodce tady tím procesem. A jsou tam nějaké další jakoby „benefity“ spojené s tím, aby opravdu bylo nakládáno s těmi obětmi, i například tím, že si mohou vybrat pohlaví vyšetřovatele, aby možná tu sekundární viktimizaci, o které tady mluvíme, nepociťovali i při tom vyšetřování. Takže to si myslím, že jsou důležité taky legislativní kroky, kterými můžeme tyto věci ovlivňovat. Chápu, že to není úplně jednoduché a úplně prostě žádným zákonem domácí násilí a znásilňování žen a dívek, možná v malých případech i mužů, prostě tomu nezabráníme. Ale potřebujeme, abychom byli vnímaví, abychom vnímali i ty naše mladé, jak už jsem říkala. Taky chápu pana ministra a rozumím tomu v tom kontextu, že tento návrh směrnice, tak je celý, protože je dlouhý a dotká se těch problematik hodně a chce se to příliš jakoby unifikovat v rámci Evropské unie, že to asi úplně nebude pro nás ta cesta. Ale co bych chtěla tady vypíchnout, dvě věci, které vlastně vláda v té své rámcové pozici zdůraznila a se kterými úplně možná nesouhlasím. Například to – já jsem si to tady jenom vypsala, že:

„Česká republika nevnímá pozitivně, že se nejedná o obecnou úpravu, která by přiznávala všem zranitelným obětem obdobná práva,“ s přihlédnutím samozřejmě k nějakým těm zvláštnostem, „ale přiznává se pouze vybraným obětem.“