Nemám na mysli jen podivné řešení postoje k hlasování o nedůvěře vlády. Odchod poslanců ČSSD z jednacího sálu před konečným hlasováním bylo důkazem, bez ohledu na zdůvodňování pro tisk, že vedení strany nemá situaci ani po odchodu rebelujícího 1. místopředsedy v rukou. Mohlo se totiž lehce stát, že část Sobotkových pohrobků, kteří byli zvoleni do Sněmovny, zvedne ruku pro odchod. A vůbec jim při tom nepůjde o úspěšnost ČSSD v příštích volbách, ale jen o to, aby se pomstili všem, kteří je svrhli z nejvyššího vedení strany. Aby se sebevražedný krok nemohl uskutečnit, bylo tedy rozhodnuto pro odchod ze sálu. Puč některých se nemohl uskutečnit. Nebyla to tedy »pouhá zbabělost«, neschopnost vyjádřit názor či dokonce pochybnosti o zdůvodnění situace kolem premiérova syna samotným premiérem, ale šlo o strach před sebou samými.

Souběžně jsme se z úst několika členů vedení dokonce přes obrazovky dozvěděli, že jim vadí, že vláda vznikla s podporou komunistů, že vlastně se tak narušuje usnesení Bohumínského sjezdu, které jakoukoli podobnou spolupráci dokonce zakázalo. Nic nevadí, že už sám Sobotka uvažoval, a u toho byli všichni, o revokaci sjezdového usnesení. Tak se vlastně tito pánové a dámy postavili do jednotné fronty s panem Fialou a Bartošem, protože farizejský Kalousek je, jak známo, pragmatik a už jednou byl ochoten pro vládní křesla »se spokojit« i s hlasy KSČM.

Jak si vlastně vysvětlit tento postoj části členů vedení soc. dem.?  Především tak, že mu vůbec nejde o levicovou politiku, o sociálně demokratické (nemyšleno stranicky) směřování země, ale prostřednictvím levicových hesel se dostat do vládních křesel. Že mu vyhovuje současný stav kapitalistického směřování a že tedy nechce vůbec nic na něm měnit. Žádný sociálně spravedlivější stát, jen malými reformami či kroky otupit společenské (třídní) rozvrstvení a zachovat vše po staru. Slovo socialismus pochopitelně již dávno vymazali ze slovníku a občasné odvolávání se na Marxe je jen zastíracím manévrem.