Řeč je o Středním východu. Naposled o tom, co trpce glosoval i americký ministr obrany Ash Carter: „Irácké síly prokázaly nulovou vůli k boji…Vycvičit je můžeme, můžeme je i vyzbrojit; vůle k boji je však tím, co jim my sami dát nedokážeme.“

O debaklu v Ramádí „znechucení američtí vojenští činitelé říkají, že tu 1.000 bojovníků ISIS vyhrálo nad převahou 10 ku 1“. 

„Proč bere irácká armáda na ramena? A co k útoku na město, jehož obránci jsou v takové přesile, motivuje bojovníky ISIS?“ „Čím to, že „všichni mučedníci jsou právě na jejich straně? A proč je to právě naše strana, kdo projevuje ´nulovou vůli k boji´?“ „Celá a tak často?“

„Iráčané nejsou zbabělci. Jejich otcové v letech 1980 až 1988, kdy svou zemi bránili proti Íránu, umírali po tisících. Padli-li by Iráčané za diktátora Saddáma Husajna, proč se dnešní irácká armáda zdráhá bojovat za demokratického Hajdara Abádího?“

„Čím to, že to samé, co pro Irák, platí i v Sýrii“? Kde ovšem – na rozdíl od Iráku - neváhají nasadit krk nejen odnože al-Kájdy, ale i „armádaBašára Asada, krvácející sice, ale bojující stále“? A „co ´Svobodná syrská armáda´, za níž jsme stáli my? Má to za sebou. Část z ní bojovala, zbytek však přeběhl k džihádistům, dezertoval anebo své zbraně zakšeftoval.“