Tím spletitější hlavolam nás čeká. Pragmatik, pošklebující se strážcům víry, na něm pohoří. Uspěje jen politika, podkovaná právě ideově. ANO si založil druhý největší oligarcha. Jako vlastní firmu je i řídí. Má-li teď vládnout i díky poslancům za KSČM, nesmí to obestřít ani stín pochyb. Předejde jim jen věrohodná odpověď na dvě otázky: Je k cílům, slučitelným s našimi závazky, s to přispět i hnutí typu ANO? A pokud ano, čím a jak se o to zasadíme my sami?

To ovšem vznáší i další otazníky: Dá se to, co naše nová role obnáší, omezit na témata, kde je cesta ke vzájemnému porozumění snazší? Kdežto ta, kde je komplikovanější, odevzdat dohodám vlády s pravicovou opozicí? Patří k nim – až na úplně prvním místě – vztah k NATO. ANO na našem členství trvá. Kde je však řečeno, že musí pokračovat i v krocích předchozích vlád, ubližujících nejenom ekonomice, ale stále víc právě i bezpečnosti země? Čím vším je načase vyztužit hráz proti idiotské svévoli EU? Krčí-li se teď eurohujeři v menšinové opozici – a levice prohrává s populismem právě evropská témata.

Dosud nám elity, usazené na trůnech ekonomické moci, nechaly vládnout ty, kdo jím čtou poníženě ze rtů. Teď nám má vládnout jeden z těch trůnů sám. Má-li to nastat i díky toleranci komunistických poslanců, víc než co jiného to oprávní průlomy až tam, kam si netroufá ani sociální demokracie. Schopnost ušít je na míru onomu křídlu buržoazie, které reprezentuje vítěz voleb. To téma si říká o živou debatu a burzu svěžích nápadů. Co třeba už ty následující?

ANO je mluvčím žraloků reálné ekonomiky. Miliardy ze spekulací a zločinu má za nekalou konkurencí. Menšinová vláda uspěje, jen když ty penězovody ucpe.  Pomsta zhrzených tunelářů ji nemine. Zlomí ji jen přesný rejstřík jejich darebáctví – a zelená ruce zákona. Nepromlčitelnost kriminality, rabující veřejné zdroje, razíme dosud jen my. Teď je i v zájmu hnutí, přebírajícího výkonnou moc. Ta Pandořina skříňka otřese všemi svatostánky. Místo u jejího víka si musíme rezervovat včas.