Princip teritoriality má v jednoduchosti znamenat, že by jednotlivé exekuce dostávali místně příslušní exekutoři „přidělené" a to nejspíše podle krajů (přitom není jasné, zda krajů soudních nebo správních, v čemž je značný rozdíl), nebo podle okresů. Klíčovým prvkem na tomto systému z pohledu ekonoma je, že by vůle věřitele byla nulitní.

Jednoduše formulováno současný stav znamená, že pokud se jako věřitel domohu exekučního titulu (například pravomocného rozsudku), pak podám návrh na nařízení exekuce a vyberu si exekutorský úřad podle svého uvážení. Mnoho věřitelů nemá s exekucemi příliš zkušeností, takže si vybere úřad ad hoc, často asi teritoriálně.  Avšak věřitelé s mnoha dlužníky (například banky, telekomunikační společnosti, dodavatelé energií a mnozí další) mají poměrně přesný přehled o kvalitě práce exekutorských úřadů, takže povětšinou zadávají vymáhání svých pohledávek pouze jednomu nebo několika málo exekutorům.

Všimněme si základní premisy, totiž že exekutora si vybírá věřitel, nikoliv dlužník. Primitivní příklad: když přijdete pro vysavač do elektra, také nemáte povinnost koupit Rowentu, ale vybíráte si z většího množství značek.

Teritorialita by do tohoto nesporně spravedlivého principu významným způsobem zasáhla. Principiálně by byl exekutor zvolen dlužníkem. Totiž situace je ta, že soudem příslušným v případě dluhu je soud v místě trvalého bydliště dlužníka. Takže exekutor by se přiděloval podle toho, kde by měl dlužník hlášené své trvalé bydliště.

To je však vlastně jenom zjevné okleštění práv věřitele. Pokud pohledávku chápeme jako určitý soubor práv, pak jedním z těchto práv nutně je i právo volby způsobu vymáhání. Výběr exekutora (tedy sice privátního subjektu, ale vykonatele vůle soudu) k nim naprosto zjevně patří. Pokud je mi státem uzmuto, jde o nespornou újmu, za kterou nedostávám jako majitel práv adekvátní náhradu.