Ani závěry některých textů, které se nedávno věnovaly mezinárodním šetřením, nebrání sugerovat, že vyšší výskyt českých žáků ve skupině těch, kteří školu nemají rádi, a nižší zastoupení těch, kteří tvrdí opak, se musí promítnout do špatných vzdělávacích výsledků. Polemika Stanislava Štecha.

V poslední době se opět objevilo několik textů, které označuji jako český vzdělávací alarmismus :

Ondřej Šteffl: PISA a radost ze života (z 23. března 2014), výzkumná zpráva Srovnání obliby školy a matematiky pohledem mezinárodních srovnání z pera Daniela Münicha a Miroslavy Federičové (Discussion Paper No. 2014 – 227, June 2014), nebo Jan Libich: Zabíjí škola touhu po vzdělání? (Česká pozice, 11. srpna 2014).

Všechny spojuje využívání dat z dotazníkových šetření TIMSS (testující to, co se žáci ve škole skutečně učí) nebo PISA (testující, jak se školními poznatky a se svou mimoškolní kulturní zkušeností dokážou žáci naložit při řešení „neškolně“ formulovaných úkolů). Ačkoli se zmínění autoři věnují hlavně postojům žáků ke škole a k vyučovacím předmětům (zejména k matematice), je úspěšnost v testech důležitým kritériem, k němuž jsou obliba a pozitivní či negativní postoj ke škole vztahovány.

Dlužno říci, že tentokrát jsou závěry uvedených textů formulovány velmi opatrně. Například Münich a Federičová v závěru studie praví: