Se zájmem sleduji „zasvěcená vyjádření“ k americko-ruskému jednání v Rijádu a následující truckonferenci, sbubnované narychlo do Paříže francouzským prezidentem Macronem. Takzvaní „političtí komentátoři“ se předhánějí ve fabulování jejich obsahu a cílů, případně vypočítávání, kdo na ně byl, nebyl, nebo měl být pozván. USA jsou napadány za nepozvání Zelenského a zástupců EU, zatímco u pařížské schůzky se o nepozvání zástupců USA nebo Ukrajiny cudně mlčí. Takže proč nebyli ti či oni pozváni, a o co na těchto dvou fórech vlastně šlo? Začnu Rijádem.

Asi nejdůležitějším tématem rijádského jednání na nejvyšší úrovni mezi USA a Ruskou federací byla bezesporu budoucnost rusko-amerických vztahů, znovunavázání diplomatických styků a návrat k vzájemně výhodné ekonomické spolupráci. Předpokládám, že se probíralo i téma využití surovinových zdrojů na bývalých ukrajinských územích, obsazených Ruskou federací, a samozřejmě došlo i na podmínky, za nichž by bylo kremelské vedení ochotno ukončit válečné operace, a stanoviska, která k válce na Ukrajině a možnostech jejího ukončení zaujímá Trumpova administrativa. 

„Nepozvání“ EU k jednacímu stolu v Rijádu bylo naprosto logické hned ze dvou důvodů. Za prvé, EU a evropských zemí NATO se týkalo jen minimum projednávaných témat. A za druhé – kdo by se vlastně měl těchto jednání zúčastnit? Vedení EK? I když se tak snaží navenek tvářit, nereprezentuje politicky ani diplomaticky členské státy EU, které mají, aspoň zatím, stále ještě svou samostatnost a svrchovanost. EK nemá ani atributy ani výkonné orgány nebo pravomoci skutečného státu a stále platí slova Henriho Kissingera ze sedmdesátých let: „Komu mám zavolat, když chci mluvit s Evropou?“