I kdyby se všichni pokrokáři světa, co nyní volají po manželství pro všechny, ve skutečností manželství pro homosexuály, na hlavu postavili, a i kdyby to všichni umanutí progresivisté v parlamentu stokrát odhlasovali, nic to nezmění na faktu, že manželství je možné pouze mezi mužem a ženou.

Muž s mužem či žena se ženou samozřejmě nějaký smluvní svazek uzavřít mohou, nicméně manželství to prostě není. Některé věci prostě mohou vzniknout pouze kombinací různých prvků. Kupříkladu bronz také není slitina mědi s mědí či cínu s cínem, nýbrž jen a pouze slitina mědi a cínu. A tak je to i s manželstvím. 

Svět, Pánbůh, příroda, osud, vyberte si, není spravedlivý, nenaděluje všem stejně. Je to snad spravedlivé, když měříte metr padesát, a přitom byste chtěli profesionálně hrát košíkovou? Prostě máte smůlu. Je to snad spravedlivé, když vážíte přes metrák, a přitom byste chtěli být kormidelníkem v osmiveslici? Prostě máte smůlu. Máte jinou sexuální orientaci? Ano, v něčem prostě máte smůlu.

Pokrokáři se nám snaží namluvit, že tou správnou cestou je udělat z odchylky normu. Jenže manželství muže a ženy prakticky všechny společenské systémy a všechna náboženství preferují z jediného důvodu, a tím je plození dětí. Což prostě dva chlapi či dvě ženské spolu nesvedou, i kdyby se umilovali a i kdyby svému svazku nakrásně a v rozporu s rozumem i etymologií onoho slova říkali manželství. A to, že existují i bezdětná manželství nebo že i homosexuální dvojice si nějakým způsobem mohou dítě opatřit, na tom nic nemění.

Největším paradoxem naší doby ovšem je, že po zrovnoprávnění homosexuálních partnerství s manželstvím muže a ženy nejvíce volají právě ti samí pokrokáři, kteří nám sem zároveň chtějí masově lifrovat utečence ze zemí, kde homosexuály dodnes shazují ze střech domů.