Nakonec i Robert Schuman, „otec Evropy“, po deseti letech od založení Evropských společenství řekl, že kdyby mohl začít znovu, začal by evropskou integraci znovu: od kultury.

Zažil jsem cosi krásného letos na Silvestra: Koncert skladeb G.F.Händela Te Deum a Dixit Dominus, který interpretovalo Collegium 1704 za řízení Václava Lukse. Efektní Te Deum (Tebe, Boha chválíme) je vhodně vybráno už proto, že tento text se používá právě na konec roku jako poděkování. Dixit Dominus je dramatický žalm 110 a Händel ho r. 1707 za svého pobytu v Itálii zhudebnil – podle mého názoru – jako provokaci pro italské virtuózní zpěváky: jejich party se přibližují náročností partům instrumentálním. Že jde o ještě efektnější skladbu než Te Deum, není třeba dodávat.

Pokud si ale člověk chce Dixit Dominus opravdu užít, musí si dopředu přečíst text žalmu 110, v němž docela dramaticky Bůh Otec slibuje vítězství nad nepřáteli. Na této skladbě by se dala učit zvukomalba. Už počáteční úderné opakování slova „dixit“ (řekl) upozorňuje, že nepromlouvá nikdo menší než Hospodin. Když dojde na přísahu Pána (juravit Dominus), nenechává Händel velkolepými harmoniemi ve fortissimu nikoho na pochybách, že jde o přísahu věčnou a nezrušitelnou. To potvrzují i následující slova sboru, že Hospodin té přísahy nebude litovat: až rétoricky vykřikované „non, non, non“ je odpovědí na jakoukoliv pochybnost.