Zákonodárci obou komor parlamentu nakonec pochopili důležitost změn a novela prošla.
Novela školského zákona např. upravuje:
- vzdělávání osob se speciálními vzdělávacími potřebami
- přijímání do přípravných tříd základní školy pro všechny děti
- jednotná zadání závěrečných zkoušek
- pracovní poměr ředitelů veřejných škol
- úkoly obcí při zajišťování podmínek plnění povinné školní docházky
- zákaz prodávat ve školách a školských zařízeních potraviny a nápoje
A dále např. některé okruhy:
- nově se zavede rovnocennost vysvědčení ze základní školy v zahraniční v kombinaci s osvědčením o vzdělávání v tzv. České škole bez hranic s českým „ročníkovým“ vysvědčením ze základní školy.
- zavede se možnost nahradit výsledek třetí zkoušky profilové části maturitní zkoušky výsledkem mezinárodně uznávané jazykové zkoušky.
- odstraní se nesystémové ztotožnění středisek výchovné péče se školskými poradenskými zařízeními atd.
- Zaujala mě řeč senátorky Dernerové během schvalovací procedury v senátu. Pokud by se spojení, resp. spojenectví politiky a dalších odborností více shodovalo, mohlo by se to považovat za docela prospěšné nejen politice, odbornostem, ale především občanů, jejichž životů se podobné zákonné úpravy týkají nejvíce.
Kontext projevu paní senátorky MUDr. Dernerové mj. poukazoval na problematiku jedné ze soukromých vysokých škol UJAK, která se také zabývá přípravou odborníků v oblasti speciální pedagogiky a jejíž statut nedávno výrazně a opakovaně zpochybnila Akreditační komise.
Paní senátorka vyjádřila některé obavy z integrace dětí zatížených některými specifickými poruchami chování, mentálním postižením apod. s tím, že „To dítě, když vidím v ordinaci, je s těžkou mentální retardací. Oni se bojí, protože by mělo ten glejt, musí do té speciální nebo zvláštní školy, pomocné školy, tak vlastně tyto děti potom v té třídě, když tam budou zaintegrované, tak to nevidím vůbec dobře. Protože pak já tomu říkám průměrnost všude a vlastně kde budou ty chytré děti? Kde je máme? My děláme vždycky prostě velké ústupky na jednu stranu, ta druhá strana mince, ta je někde jinde. Já říkám, kde jsou ty děti, co nás jednou budou živit.“
I když lze vyrozumět smysl z obsahu argumentace paní senátorky, dokonce i to, že „Někteří prostě jsou nevzdělavatelní“, nemyslím si, že tato novela zavede jakousi anarchii či destrukci vzdělávání a vzdělavatelnosti tím, že spojí, resp. hodlá spojovat těžké mentální retardace, včetně pohybových dysfunkcí apod. s těmi zdravými. A to ani v případě, že by se hledaly nebo dovozovaly souvislosti s tou částí senátorčina vystoupení, že by nám tu vznikla příp. armáda speciálních pedagogů, pro něž bude třeba naplnit třídy (i díky novele?), aby měli co dělat a jejich studium našlo praktické uplatnění.
Znám některé odborníky, ale již nyní prakticky působící speciální pedagogy a oceňuji fakt, že vykonávají tuto profesi s nároky a v podmínkách, které často ztěžují práci pedagogů s dětmi bez handicapů, natož s nimi. Podporu větší otevřenosti k takto zatíženým dětem vidím především v tom, s čím mají zkušenosti např. v zahraničí (Velké Británii, Maďarsku apod.), tzn., že společnost, zejména od těch nejmladších dětí, školáků, dá prostor a čas na utváření kontaktů a vztahů s lidmi, jejichž život je možná pro pochopení nás „zdravých“ často vzdálený, přesto nezbytný. Otázka totiž nespočívá jen v tom, „kde jsou ty děti, co nás jednou budou živit.“¸ jak poznamenává paní senátorka, ale v tom jak se naučit žít ve společnosti s těmi, kteří mohou lecčemu přiučit i nás ostatní, „zdravé“, např. porozumět „jinakosti“ světa, v němž ale nakonec žijeme všichni.
K tomu často potřebujeme pochopit právě životy těch druhých.
Psali jsme:
Občané městu, město občanům
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Občané městu, město občanům
