Ten podíl souvisí s tím, že se jeho členové, sympatizanti rekrutují na úrovni měst, ale i obcí. Já v tomto případě uvažuji o městu, nikoliv proto, že by mi obec připadala jako něco „méněcenného“, ale spíše z důvodů oživení potenciálu, které město stále má, může mít a také je schopno vázat nejednu obec. V souvislostech sleduji statutární město Most, v němž si dovoluji kandidovat do komunálních voleb, které proběhnou na území ČR 10. a 11. 10. 2014. Význam slovesa „sledovat“ tu spojuji s časoprostorovým vymezením posledních 11 let, v rámci kterých sdílím existenčně i existenciálně Most a jeho nejbližší okolí. S odstupem ke zmíněným letům podotknu, že město (jakékoliv) prožívá v současné globální společnosti obecné, ale i zvláštní aspekty svého vývoje, které jej činí středem dění i toho budoucí, a není vyloučeno, že i toho, které vyšle signál žádoucích aktivit právě od těch, co města obývají jako zástupci dříve třídy výrobní, dnes služební, ale i těch, kteří mohou vytvářet onu „odcizující se“ třídu tzv. symbolických analytiků.

Ve svých úvahách se např. profesor Keller zaobírá tzv. trojrychlostním městem (s odvoláním na franc. sociologa Donzelota):

1.      chátrající velká sídliště se sociálními byty
2.      předměstí s vilkami těch, kdo se ještě drží ve středních vrstvách
3.      renovovaná historická centra obydlená těmi nejbohatšími.[1]

I když se shodneme, že nejen prof. Keller, ale i sociolog Donzelot vycházejí z příjmového a sociálního statusu těch, co tato jednotlivá patra měst obývají, a možná by se spíše hodilo podotknout, že „sdílejí“, pak faktorem stimulujícím jejich vzájemný pohyb je polarizace (amer. ekonomka Saskie Sassenová).[2] Vzhledem k příkladu např. Mostu tato pozvolná polarizace platí dvojnásob. A to proto, že toto město ještě donedávna stojící na produkující výrobní třídě dělnické, dnes pozbývající veškerého určujícího významu, zčásti se přemísťující do jiných míst, zčásti vytvářející třídu služební a zbytek rozšiřující v určité korelaci řady nezaměstnaných se v tomto městě přesto nedaří vytvářet enormně zbohatlou třídu, příp. tu, odcizující se – např. symbolických analytiků – protože řady z bohatnoucích zástupců se přemísťují zejména z daňového hlediska do zahraničí, dále – prestižního – lépe to vypadá, máte-li sídlo např. ve Francii. Nejsou to ale symboličtí analytici, kdo určují kurs zmíněné polarizace, může vzniknout otázka: kdo tedy? Jsou to spíše příslušníci polistopadové služební třídy, která získala určitou společenskou prestiž těsně po listopadu a podařilo se jí zbohatnout na kolabujících, dříve státních nebo družstevních formacích. Na Mostecku se nyní část z těchto zástupců pohybuje v politice, ať už jako její významní donátoři či „závisle“ v řadách např. svého druhu etablovaných „státostran“ typu ČSSD, kde vytvářejí svá lobbyistická lokální centra. V Mostě se i přes tyto, jakoby „různosti“ udržují převážně zástupci těsně předlistopadové KSČ (střídající již několik stran zleva doprava), potažmo KSČM v kooperaci s tzv. družstevně-soukromým principem, který ve hře udržuje ona „velká sídliště“, která jsou však spravována nikoli těmi, kteří v nich „sdílejí“ existenční kvality ve všech jejich pozitivních a negativních aspektech, jako spíše těch, co politicky rozhodují, kdo se více podnikatelsky zapojí na vytváření lobbyistické struktury veskrze soukromovlastnického charakteru. Je-li řeč o sdružení jako o jakémsi zastřešení, pak podstatou jsou soukromovlastnické zájmy a potřeby spřátelených firem a jednotlivců. Ty dokážou velmi účelově propojit politické prostředí zprava doleva. Nyní spíše to, co se hlásí vlevo – tedy KSČM – finančně jištěné ať už skrze jednotlivce nebo skupiny. Tento subjekt zmateně kolísající mezi svými rádoby (státněmonopolistickými) vizemi a konáním jednotlivců, kteří jsou tu více tu méně spojeny s podnikateli, kteří se je snaží udržet ve hře nikoliv pro „programovou levicovost“ jako spíše iluzi vlivu na část kdysi „výrobní třídy dělnické“ a třídy služební, která kolísá mezi podnikateli a živnostníky závislými na politických rozhodnutích místní zastupitelské reprezentace.