A pokud nikoliv, promiňte, jistě jste učinili pečlivý výběr těch, kterým dáte své hlasy, aby se Vašemu městu a obci dařilo. Pak jistě, není (skoro) co řešit.

Přesto jsou tu takové ty menší až zásadní rozdíly. Spustí-li se na nás všechny ty sliby, vždy jednou za čtyři roky, je to pomalu jako zimní nebo letní olympiáda. Jen od sportovců je to vždy permanentní úsilí v potu tváře a odříkání, řeknete si, a u politiků se nám to jeví, že nás znají právě po čtyřech, nebo si na nás aspoň po těch letech vzpomenou. A přitom, řekneme si, v potu tváře se ty jejich výkony často vůbec nerodí. Naopak. Osobně upřednostňuji pozorování než odsudky. Člověk se tak velmi naučí méně moralizování a více uvážlivosti.

No, nechci ještě více jitřit nálady některých z Vás a zvolím cestu inspirativnější. Když se rozpomenu na svá školní léta, zůstala mi v paměti některá jména, jejichž literární i vědecký, ale především občanský odkaz je stále dobré mít na zřeteli. Uvažuji tak aspoň ve svém vlastním případě, neboť u těchto lidí, osobností našeho společenského života nacházím odpovědi na některé otázky, které tzv. znepokojují současnost. Mám na mysli, v tento čas předvolební, českého spisovatele Karla Čapka. Byl dle mého soudu první významnou osobností našich československých dějin, která velmi záhy zažívala na vlastní kůži změny v českém, zejména intelektuálním prostředí, co se týká nástupu nacismu u nás a tzv. maloměšťáka v nás, který se pozvolna připravoval na velký, úhybný manévr z pohledu nástupu nových vládců včetně těch domácích, kolaborujících s novým režimem zejména po 15. 3. 1939. Nemám důvod pochybovat, že rozpínající se nacistické tendence a kolísání části české inteligence byly tím, co Čapka velmi rmoutilo a způsobovalo jeho duševní strádání ve spojení s celkovým zdravotním stavem vedoucímu nakonec k jeho úmrtí. Nebýt válečných příprav a naší okupace, byl tento pán zřejmě velmi vážným abonentem na získání Nobelovy ceny. Nedošlo k tomu, Čapek v prosinci r. 1938 umírá.

Když jsme před časem dávali dohromady politický program hnutí Občané městu, město občanům (OMMO) a přemýšleli, co včlenit do jeho výzvy, vytanul mi na mysli právě K. Čapek. A to nikoliv jako „zaklínadlo“ pro dění stávající, a možná i příští, ale proto, že tento pán ani zdaleka neburcoval davy, masy a třídy k revoluci, a to ani silou svého vzezření a možná ani charismatem, ale spíše významem slov, jimiž nejenže ztvárňoval tehdejší společnost, životy obyčejných lidí, nýbrž vyzýval k zamyšlení na úrovni, která mohla a může být i dnes srozumitelná každému, kdo se jen trochu zajímá o dění kolem sebe. V tomto případě doporučuji k přečtení stále aktuální jeho Zóon politikon, o němž se mi poprvé dostalo povědomí na gymnáziu a později v době svých studií, kdy jsme v rámci seminářů o pragmatické filozofii rozebírali také jeho koncepci.

Tu výzvu jsme do programu OMMO zahrnuli v duchu Čapkovy konstatace: „Pro svou osobu naprosto netoužím dělat politiku, ale silně bych si přál politicky žít.“[1] Čapek byl i za hranicemi pojmem. Jeho příchylnost k pragmatismu však bez znalosti společnosti v Československu jeho doby nebyla příliš známá a srozumitelná. Nyní, s odstupem studijních let se k tomuto autorovi vracím s ohledem na jeho praktický odkaz, a myslím, že jsou důvody, proč právě Čapek a jeho úvahy mohou inspirovat nejen intelektuály, ale i obyčejné lidi bez zásadnější politické zkušenosti. Jsou to přesně ti, co se obyvkle vyjadřují, že „do politiky nehodlají zatím vstupovat“. Často v ní ale již jsou a svou odpovědí to jen potvrzují.