Jedna skupina diskutujících řeší terorismus a radikalismus, který přímo ohrožuje konkrétní jedince a činí určitá území méně bezpečnými pro běžný život. Tato diskuse je zcela legitimní v zemích, kde tento problém již aktuálně nastal a projevuje se tam již řadu let. Jde v první řadě o země na západ od nás. Česká republika a její sousedé z bývalého tzv „východního bloku“ jsou v tuto chvíli víceméně jen vzdálení pozorovatelé. Nicméně všichni cítíme, že musíme udělat něco, abychom se sami za několik let nestali méně bezpečnou zónou pro běžný život.

Patříme tedy do druhé skupiny diskutujících, kteří neřeší přímo extrémismus jako takový, ale spíš podstatu islámu. Při této konfrontaci často zjišťujeme, že naše představa o tomto náboženství se často rozchází s tím, co se dozvídáme od samotných věřících, se kterými se můžeme potkat i v našem prostředí. Pokud s nimi budeme diskutovat o jejich víře, pak můžeme nabýt dojmu, že islám je náboženství, které je mírumilovné a přívětivé. Je to jejich víra.

Pokud půjde zájemce o tuto tématiku více do hloubky problému a přečte si nějaké náboženské texty, tak zjistí, že ta mírumilovnost a přívětivost je jen v hlavách věřících, nikoliv v textu samotném. Korán a jeho súry se zcela vymykají našemu hodnotovému systému a také se naprosto neslučují s naším pojetím demokracie. Je zde přímo a jasně popřena rovnost lidí a zpochybněna jejich osobní svoboda, což je v podstatě hlavní pilíř, na kterém stojí křehká budova naší civilizace.
Součástí naší svobody je také soukromě si vyznávat náboženství jaké uznáme za vhodné. Ovšem existuje pravidlo, že námi svobodně vyznávané náboženství nesmí hlásat potlačování práv a svobod nějaké skupiny lidí. Tedy hlavní část společenské diskuse se zaměřuje tím směrem, jestli náhodou islám nepatří vzhledem ke svým textům ke skupině ideologických soustav, která by měla být „zakázaná“. Další otázkou je, zda vůbec má smysl „zakazovat“ někomu si něco myslet. To už jsme tu zažili a určitě to nechceme. Tak jak z toho vlastně ven?