Pandemie koronaviru téměř paralyzovala nejen naši zemi v čase doslova symbolickém, v čase postním. Podle tradice bychom měli předvelikonoční období využít pro určité zastavení, omezení, obrácení se do sebe, k věcem duchovnějším, k vlastnímu nitru, k vlastnímu svědomí. Zdá se, že zákeřná nemoc a s ní spojená rozsáhlá omezení nás k tomu přímo nutí. Máme prostor k přemýšlení, trávíme více času doma a s rodinami, práci se někteří z nás nemohou věnovat vůbec, jiní výrazně méně než jindy. V mnoha domácnostech nastávají obavy z budoucnosti a nezbývá, než utěšovat se nadějí, že se z této neobvyklé situace podaří vyjít bez zásadních karambolů. Na druhou stranu zdravotníci, pracovníci v sociálních službách a mnozí další prožívají letos toto období v nezvyklém vypětí, bez odpočinku, a napínají své síly často až na hranici fyzických či psychických sil. A my jim můžeme pomoci jen omezeně, určitou podporou, jinak ne. A tak se zátěž na celou společnost rozložila nerovnoměrně, někdo má práce málo a jiný příliš, a všichni vnímáme, že to je špatně.

Přináší to změnu perspektivy. Kolikrát jsme si dříve postěžovali na nedostatek času, na různé, často otravné denní povinnosti, brzký budíček, nezvládnutelné pracovní termíny? Najednou se i běžné životní starosti, nutnost pracovat přesčas, poznámky dětí ve školních sešitech nebo prohlídka u zubaře jeví vlastně jako něco, čeho si máme vážit. Teď třeba brzy ráno vstávat nemusíme, děti žádné poznámky nepřinesou a preventivní prohlídka byla odložena. Ale – možná jsme to tak ani nechtěli?