Už řadu týdnů jsme věděli o velmi těžkém zdravotním stavu profesora Rajka Dolečka. Poslední zprávu jsem z nemocnice v Ostravě dostal před třemi týdny, věděl jsem, že to s ním vůbec nevypadalo dobře, ale přesto je včerejší zpráva o jeho smrti něčím, s čím se nemohu a nechci smířit.

Prof. Rajko Doleček byl zcela mimořádný člověk. Ve svém životním osudu prožíval a svým životním osudem symbolizoval většinu 20. století a všech jeho hlavních tragédií. Byl to Čech narozený v Praze, který většinu svého profesního života prožíval v Ostravě (kde také zemřel), ale krom toho byl svou matkou (a dlouhým pobytem svého otce) spojen s Jugoslávií a Srbskem a byl proto naší jistou spojnicí s těmito balkánskými zeměmi. O tom všem úžasným způsobem vypráví jeho kniha „Inventura v 89 letech - ve stínu Balkánu“ vydaná v roce 2014, kterou bych zadal jako povinnou literaturu všem, kteří chtějí něco vědět o současném světě. Ještě letos v únoru jsem od něho s krásným věnováním dostal jeho loni vydanou knihu „Hovory s generálem Mladićem – Dopisy z vězení“. Tyto dvě knihy (a spousty dalších textů) přinášejí zcela jinou interpretaci tragického vývoje Balkánu a bývalé Jugoslávie než je oficiální, politicky korektní výklad těchto událostí.

Prof. Doleček byl člověk (napsal jsem automaticky „je člověk“, nemohu se s jeho smrtí smířit) nejen mimořádně odvážný, který se vždy odvážil foukat proti větru a díky tomu vždy zůstat svůj, ale i člověk nesmírně pracovitý a v každé chvíli svého života plně angažovaný. Bez něho bychom si o tom, co se dělo v 90. letech v Jugoslávii, mysleli něco úplně jiného, než co bylo skutečností. Velmi jsme se shodovali v jeho rezolutním odmítání výroků prezidenta Havla o humanitárním bombardování Bělehradu. Rozuměli jsme si i lidsky. Vážím si toho, že jsem tohoto velkého člověka mohl znát.