Nejprve krátce, oč jde. Školní inspekce si vytipovala několik desítek středních škol a učilišť poskytujících možnost složení maturitní zkoušky, jejichž studenti měli u státních maturit nejhorší výsledky v zemi. Tyto školy pak mnoho měsíců pečlivě kontrolovali a analyzovali na nich používané postupy. Výsledky byly tragické. Poloprázdné učebny, neboť studenti bez zájmu mají extrémní počty zameškaných hodin, vyhaslí pedagogové, nulové nároky na průběžnou a samostatnou práci…
Tak já tedy odpovím, „jak jsem to mohla dopustit".

Za prvé: Vůbec jsem to nedopustila já. Tento stav se postupně vytvářel posledních dejme tomu deset let. Já už přišla „k hotovému".

Za druhé: Žádný ministr školství se nemůže naučit za studenty. Skutečnost, že na těchto středních školách není schopna úspěšně odmaturovat většina studentů, dopustí především ti studenti. A také jejich rodiče.

Za třetí: A proč jsem asi strávila celé dva roky ve funkci snahou o podstatné zvýšení rozpočtu ve školství? Lepší platy přivedou do škol lepší učitele. To je prostá a naprosto fungující přímá úměra. Nezájem studentů je jedna věc, ostatně málokdo v sedmnácti cílevědomě sedí doba a drtí rovnice. Ale ztráta motivace učitelů „porvat" se o studenty, přitáhnout je ke vzdělání, to je skutečně cesta do pekel.

Za čtvrté: Proč jsem asi prosadila změnu systému financování školství? Místo peněz na žáka (když má škola 25 studentů ve třídě, dostane 25krát X, když má 32 studentů, dostane 32krát X) se podařilo změnit systém na financování odučených hodin – třebas v početně menších třídách (třída má stanovené minimum a maximum žáků, dotace jde škole podle toho, kolik hodin je „odučeno" pro celou třídu, jestli je v ní 25 nebo 32 studentů není podstatné). Samozřejmě je to neskutečně zjednodušeně popsáno, ale takový je princip změny. Takže skončí „hon na studenta" a takový stav, že student je vlastně jenom poukázka na „balíček peněz".