Jeden z nejčastějších jsem ve sněmovně zažila zase po čase ve středu večer při jednání o chráněném účtu. Hlavním heslem je: „Jsme naprosto pro tento návrh. Je to správná věc, která měla být hotová už dávno. Sami jsme to mnohokrát navrhovali. Ale v předložené podobě to není úplně správně. Je třeba návrh znovu pořádně projednat a přepracovat. Uděláme všechno pro to, aby po nutných úpravách získal širokou podporu.“ Další průběh je zhruba tento: Při jednání ve výboru se sejde k textu novely několik desítek protichůdných pozměňovacích návrhů. Ty je třeba znovu a znovu projednávat a posuzovat. Když už to vypadá nadějně, je předložen nějaký komplexní pozměňovací návrh, který je v rozporu s těmi návrhy, které již byly projednány a získaly nějakou větší podporu. Trvá to měsíce i roky. Ostatně tohle je přesně případ vládní novely OSŘ a exekučního řádu – ve sněmovně pobývá šestnáctý měsíc a konec v nedohlednu. Výsledek tohoto postupu? Obvykle vítězství obstrukce. Buď se neodhlasuje nic (třeba skončí funkční období sněmovny, takže se může začít vesele znovu) nebo vznikne nějaká absolutně zbytečná a naprosto vykleštěná verze, která nemá šanci fungovat – ale z úlevy, že to děsné únavné martýrium končí, získá opravdu tu slibovanou „širokou podporu“.

Angličtina umí tuto strategii nazvat vskutku přiléhavě: Everything before „but“ is bullshit. Což v rámci slušnosti přeložme: Všechno před „ale“ je žvást.

Když se na mimořádné schůzi ve středu 7. října diskutovalo o návrhu na zřízení chráněného účtu, měla jsem deja vu až se mi protočily panenky. Ocitla jsem se ve stejném sále sněmovny, ale asi deset let zpátky jako doprovod tehdejšího ombudsmana Otakara Motejla a spolu jsme prosazovali, aby poslanci v dané době vládnoucích ODS a TOP09 zmenšili nespravedlnosti páchané ze strany exekutorů při obstavování účtů povinných. Tento a včerejší zážitek jsou si hodně podobné. Za prvé (je to strašné) včera sněmovna pokusem o prosazení chráněného účtu řešila v podstatě pořád to stejné, co jsme se s ombudsmanem Otakarem Motejlem snažili alespoň dílčím způsobem zlepšit před těmi deseti lety. Za druhé jsme tehdy slyšeli od ODS a TOP09 něco hodně podobného, jako včera: „Jsme samozřejmě naprosto a bezvýhradně pro, ty nespravedlnosti musí skončit, ale…“

Naději mi dává, že nikdo neměl ve sněmovně odvahu navrhnout co do času standardní projednávání zákona a když se hlasovalo o zkrácené desetidenní lhůtě před druhým čtením, podpora byla téměř všeobecná – tedy až na ODS, ale ani ti se nepochlapili být rovnou proti, jenom se zdrželi. Kolegové z TOP09 se až na jednu výjimku k hlasování pro jistotu ani nepřihlásili.