Jde konkrétně o „Článek 5“, který říká „Aniž je dotčen článek 3, povolí členské státy nabývání a držení střelných zbraní pouze osobám, které pro to mají řádný důvod.”
Zdánlivě, ale pozor, opravdu je zdánlivě o nic nejde a slýchám to i v řadě diskusí. Nicméně se obávám, že jde o záležitost zcela zásadní.
V současné době má totiž náš občan nárok na zbrojní průkaz ze zákona, po splnění povinností, které lze nalézt v zákoně „O střelných zbraních a střelivu“. Pokud průkaz získá, podá žádost o držení zbraně, kde mimo jiné vyplní i důvod této žádosti.
Že tu není žádný rozdíl? Ale je. Ďábel je jako obvykle ukryt v detailu a to ve slůvku „řádný“.
Z dikce článku 5 totiž vyplývá, že podstatný pro nabývání a držení zbraně je ten „řádný důvod“. Občan tedy již nemá nárok „ze zákona“ ale jen pokud bude jeho důvod posouzen jako „řádný“.
Obdobně bylo k této problematice přistupováno po uchopení moci komunistickou stranou po roce 1949 dle zákona č. 162/1949 Sb. Formálně bylo sice právo držení a nošení zbraně (z 1. republiky) zachováno, státní orgány byly nicméně instruovány, komu ho lze povolit a komu ne. Např. v roce 1962 byla k tomuto účelu vydána tajná směrnice Ministerstva vnitra. Udělení povolení bylo zcela na libovůli SNB.
Jisté uvolnění nastalo až po roce 1983 zákonem 147/1983, nejspíše v souvislosti s rozvojem myslivosti a sportovní střelby (Svazarm), nicméně o udělení možnosti nosit a držet zbraň stále rozhodovaly orgány SNB s tím, že to musí být ve „veřejném zájmu“.
K zásadní změně došlo až po pádu komunistického režimu v roce 1989, kdy zákon č. 49/1990 Sb. opuštěním termínu „veřejný zájem“ umožnil přístup ke zbraním většímu počtu
žadatelů. Nicméně právní nárok na nošení a držení zbraně byl kodifikován až zákonem č. 288/1995 Sb. a od té doby je součástí dosud všech navazujících zákonů.
O změnu toho přístupu a návrat zpět se pokusila již loňská „iniciativa“ komisařky Cecilie Malmström o celoevropské kontrole zbraní, jejíž cílem bylo „odzbrojení“ občanů, a to především dvěma způsoby – pronikavým zdražením (snaha o zavádění biometrických senzorů apod.) a hlavně nutností uvádět “legitimní důvod”.
Pokud tedy pohlédneme zpět do historie a termín „legitimní důvod“ a nyní „řádný důvod“ nahradíme, nepochybně oprávněně, termínem „veřejný zájem“, jsme rázem zpět v roce 1983. A nelze vyloučit, že vlastně spíše v roce 1962.
Občan opět přijde o právní nárok a rovnost před zákonem bude nahrazena libovůlí „úřadu“. Jak a kdo bude posuzovat a zkoumat „řádnost“ důvodu a podle jakých ustanovení není příliš jasné. Nejspíše lze očekávat nějakou další směrnici, v rámci celoevropské „harmonizace“. Nicméně někteří občané budou nepochybně zase „rovnější“ a vznikne další prostor pro korupci. A zbraně bude mít zase jen armáda, policie a zločinci – ti si je obstarají vždycky.
Možná, že „slyším trávu růst“, ale neměli bychom formulace obsažené v návrhu EK brát na lehkou váhu. Už jenom proto, že, alespoň dle mé zkušenosti bývá, pokud jde o bruselské direktivy a nařízení, použit většinou ten nejhůře představitelný výklad. A často ten pro běžného občana zcela nepředstavitelný. Posledním příkladem, ke kterému snad není co dodat, je současné „řešení“ migrační krize.
Prostě, jak praví klasik, „být připraven je vše“.
RNDr. Mgr. Tomáš Vaněk, CSc.
krajský zastupitel Středočeského kraje
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
