Tisíce mrtvých Američanů, pak jaderná odveta? Štefec popsal nejhorší scénář

Sledujeme pokračující blokádu íránského pobřeží, kterou chce Donald Trump „podpořit“ vyjednávání s Íránem. Prostě Írán vyhladovět. Z čistě taktického hlediska: Je to vůbec možné?

„Z čistě taktického hlediska“ to možné není. Už proto, že námořní hranice Íránu v Perském a Ománském zálivu má délku téměř 2000 km. Země sama navíc sousedí se sedmi státy a prostřednictvím Kaspického moře také s Ruskou federací a Kazachstánem. Má bohaté zkušenosti s obcházením sankcí a blokád. Zapomínat nelze ani na téměř jisté „nenápadné“ zapojení Číny. Navíc Írán není typickou „zemí měst“ a značná část jeho regionů je i přes dlouhodobé sucho prakticky soběstačná ve výrobě potravin.

Snaha USA o podobnou blokádu by proto byla vojensky a logisticky extrémně náročná. Její dlouhodobá udržitelnost je prakticky vyloučená i v případě pomoci ze strany spojenců z NATO. Státy Perského a Ománského zálivu příliš nadšení pro vojenskou podporu americké blokády asi projevovat nebudou. Během současného konfliktu totiž narazily na dva zásadní faktory, které významně limitují jejich válečnické nadšení. Jednak na faktickou nereálnost proklamované americké ochrany, jednak na poznání zranitelnosti jejich prvků kritické infrastruktury íránskými balistickými raketami a drony. Nejde přitom „jen“ o zařízení pro těžbu, zpracování a skladování ropy a plynu. Zásadní je zranitelnost odsolovacích zařízení, na jejichž produkci jsou tyto státy bytostně závislé.

Z hlediska vyjednávací strategie může být hrozba blokádou součástí širšího souboru nátlakových opatření, která mají Írán přimět k jednání. Praktická účinnost takového kroku je ale sporná a závisí na mnoha proměnných. Snaha USA vylodit se na klíčových bodech íránského pobřeží by navíc vzápětí vedla k okamžité eskalaci konfliktu, což by zásadně ovlivnilo i globální trh s ropou a plynem.

Donald Trump řekl, že USA mají ropy dost a šok z růstu cen se jich netýká. Týká, ale řádově méně než Evropy. Na ni Trump nebere ohled a ještě nám nadává, že jsme se k válce nepřidali. Je to jen Trumpův vrtoch, nebo se k nám USA takto chovaly vždy a Trump to jen podal ve „zhuštěné formě“?

Spojené státy se vůči Evropě chovaly a chovají jako k ostatním státům světa – přesně v duchu Monroeovy a Wolfowitzovy doktríny. Upřednostňování vlastních zájmů před zájmy evropských zemí je z pohledu USA jako suverénní mocnosti naprosto logické, stejně jako odmítání dlouhodobých závazků, které by je poškozovaly. Wolfowitzova doktrína hovoří jasně. USA by si měly udržovat strategickou převahu a minimalizovat vliv ostatních globálních aktérů, tedy včetně Evropy. Monroeova doktrína zase říká vedení EU a Británii, že cokoliv se děje na americkém kontinentu, po tom jim nic není.

Anketa

Chcete, aby se EU změnila ve Spojené státy evropské, jak si přeje Petr Pavel?

Ano

98%

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 13828 lidí

Trumpův styl je výrazně přímočařejší a ostřejší než styl jeho předchůdců. V zásadě ale pouze zvýrazňuje dlouhodobý trend pragmatického jednání Spojených států bez sebemenšího ohledu na evropské postoje. Trumpova rétorika není jen jeho osobní vrtoch, ale plně zrcadlí americký pragmatismus, který se projevoval i za předchozích prezidentů. Trump se jen vyjadřuje otevřeněji a bez diplomatických kliček.

S jakou pravděpodobností dojde k obnově „horké války“? Má vůbec ještě Írán kapacitu vést další kolo války?

To je otázka „za deset tisíc“. USA přisunuly do zemí kolem Perského zálivu značné námořní, letecké a pozemní síly, demonstrující jejich připravenost pokračovat ve válce. Není příliš pravděpodobné, že by se Trump rozhodl je jen tak stáhnout, aniž by mohl formálně zdůvodnit svým voličům astronomické sumy, které tato operace dosud stála. Írán je ale tentokrát na další útok dobře připraven. Íránští velitelé i politici se poučili ze situace, kdy jim Izraelci na samém počátku operace doslova vybili celé politické i duchovní vedení země. Nové decentralizované vedení už ani USA, ani Izraeli nevěří. Mladí „divočáci“ z revolučních gard nahradili v čele země uvážlivé „staré pány“ a víceméně otevřeně se distancují od pragmatického křídla, s nímž vedou USA formálně jednání o podmínkách ukončení války.

Dosavadní průběh války Írán jako stát ustál, bez ohledu na prognózy zpravodajských služeb Izraele a USA. Nejenže dokázal uchránit významnou část svých raketových, dronových a námořních kapacit, ale navíc způsobil jak Američanům, tak Izraeli vážné škody v desítkách miliard dolarů. Íránci také vědí, že jsou schopni bez ohledu na silácká americká prohlášení ještě minimálně měsíc blokovat Hormuzský průliv, což způsobuje obrovské škody nejen zemím Perského zálivu, ale zasahuje dopravu, energetiku a výrobu hnojiv v celosvětovém měřítku. Což zvláště palčivě vnímáme my tady v Evropě.

Kdyby nyní Írán udeřil nečekaně na americké letecké a pozemní síly, shromážděné na letištích a v přístavech zemí kolem Perského zálivu, ztráty životů amerických vojáků by se počítaly na tisíce a okamžité škody na americkém vybavení by šplhaly k desítkám miliard dolarů. Osobně bych se vzhledem k dosavadnímu průběhu konfliktu tomuto kroku nedivil. Odveta ze strany USA by ale byla velice tvrdá a dost možná i jaderná. Írán a další angažované země včetně Číny jsou si toho velmi dobře vědomy. Doufejme tedy, že zvítězí pragmatismus. Na obou stranách.

Íránské jaderné zbraně, bezpečnost Izraele a Blízkého východu – to jsou argumenty USA, Izraele i některých monarchií ze Zálivu pro tuto válku. „Berete“ tyto argumenty?

Neberu. Mám spíš pocit, že pro bezpečnost Izraele a Blízkého východu jsou největšími hrozbami samotný Izrael a samozřejmě USA. Nesmíme zapomínat ani na Velkou Británii a Francii. Jejich politika po skončení WWI na takzvaných mandátních územích vlastně vytvářela podmínky pro současné vyhrocené vztahy mezi Izraelci, Palestinci a dalšími národy v oblasti. Obě země zde ostatně prosazují svůj vliv a dodnes se podílejí velkou měrou na kšeftech s ropou a plynem.

Írán v novodobých dějinách viděl nejprve podporu a pak likvidaci Iráku a Libye, válku v Afghánistánu, čelil sankcím USA a zablokování účtů v zahraničí. Íránské vedení vědělo, že je USA, Británii a Izraeli trnem v oku, protože nebylo ochotno se vzdát své suverenity ve prospěch zájmů amerických a britských ropných a plynárenských společností. Proto se připravovalo na válku, o níž vědělo, že dříve či později přijde.

Je přitom paradoxní, že právě Izrael byl jedním z mála států, které Írán podporovaly ve válce proti Iráku v letech 1980 až 1989. Což má jednak dobový kontext, protože Izrael v té době považoval Irák za větší hrozbu než Írán, jednak i zajímavé historické souvislosti, protože Peršané a Židé žili v oblasti Blízkého východu celá staletí vedle sebe spíše v míru.

Íránský jaderný program a možnost získat jaderné zbraně je evergreen s kořeny v počátku 90. let minulého století. Současný izraelský premiér Benjamin Netanjahu jím byl doslova posedlý až natolik, že mu přezdívali „muž, který přivolává bombu“. Poprvé o nich hovořil v Knesetu už v roce 1992 a pak pravidelně téměř rok co rok opakoval, že Írán bude mít jadernou zbraň tu do roka, tu už za měsíc. Nikdy se netrefil.

Írán podle všech známek jaderné zbraně nikdy nevlastnil. Je signatářem smlouvy o nešíření jaderných zbraní a umožňoval přístup pracovníků MAAE do jeho jaderných provozů. Ti průběžně potvrzovali, že Írán neobohacuje uran 235 na úroveň umožňující smysluplnou výrobu jaderných hlavic, ale pouze jako palivo pro svou jadernou elektrárnu. Přesto byl neustále označován za jadernou hrozbu a šikanován ze strany USA i Izraele. Alí Chámeneí, zabitý Izraelci s celou rodinou na samém počátku konfliktu, dokonce vyhlásil před několika lety fatvu (zákaz) na výrobu jaderné zbraně. Ta s jeho smrtí bohužel skončila.

Toto jsou důvody, proč se nedomnívám, že Írán usiloval o získání jaderné zbraně. Na rozdíl od Izraele, který podle dostupných informací vlastní určité, ne zcela malé množství jaderných náloží, smlouvu o jejich nešíření nepodepsal a nikdy nepřipustil mezinárodní kontrolu svých jaderných zařízení.

Jaroslav Štefec je bezpečnostní analytik a odborník na vojenské akvizice a obranný průmysl. Vystudoval Vojenskou akademii v Brně, obor raketová technika, a působil jako vysokoškolský učitel a vědecký pracovník. V minulosti byl poradcem ministra obrany a prvním ředitelem Národního úřadu pro vyzbrojování, kde se podílel na převodu systému vyzbrojování Armády ČR na standardy NATO. Dlouhodobě se věnuje otázkám bezpečnosti, armádních zakázek, geopolitiky a mezinárodních konfliktů.