Jedna koncepce stíhaná vždy další a další koncepcí způsobily spoustu malých bolestí a postupně dostaly armádu na kolena. Výsledkem je pouhých 20 tisíc vojáků, z toho 7 tisíc bojovníků. Zbytek je určen pro jejich velení, podporu a zabezpečení. K tomu 8 tisíc občanských a státních zaměstnanců.

Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě z roku 1990 nastartovala procesy zásadní reorganizace, redislokace a reforem tehdejší Československé armády. Armáda tehdy měla 3 315 bojových tanků, 4 593 bojových obrněných vozidel, 3 485 dělostřeleckých systémů ráže 100 mm a výše, 446 bojových letounů a 56 bojových vrtulníků. Byla rovnoměrně rozmístěná po celém území státu.

Maximální povolené počty zbraní pro Československo představovaly redukci tanků o téměř 60 %, bojových vozidel o 55 %, o takřka 70 % dělostřeleckých systémů a téměř pětinu bojových letadel. Nadbytečná technika měla být zničena předepsaným způsobem do 40 měsíců ode dne, kdy smlouva vstoupila v platnost. To se stalo 17. července 1992. Počet povolených zbraní a techniky se snížil po rozpadu společného státu a vzniku Armády České republiky, a to pro ČR na cca dvě třetiny, neboť v souladu s mezistátní dohodou se Slovenskou republikou se zbraně a technika bývalé federální armády dělily v poměru 2:1.

Všechny tyto procesy však probíhaly za stálého snižování výdajů na obranu, počtu příslušníků armády i rozsahu infrastruktury, počtu posádek apod. To vše se výrazně negativně promítlo do struktury AČR, která vytvářela dva druhy ozbrojených sil – síly vyčleněné k obraně území státu a síly určené k působení v zahraničních operacích. Ty byly přednostně modernizovány a mnohem větší pozornost byla věnována jejich výcviku a materiálnímu zabezpečení a ostatní složky armády a druhy vojsk postupně degradovaly. Speciální síly a jejich výstavba a provoz jsou finančně velmi náročné, přitom jejich využití při obraně území našeho státu je minimální. V roce 1999 se následně Česká republika stala členským státem NATO.

V čele Ministerstva obrany se za 30 let vystřídalo 19 ministrů obrany, přičemž každý měl jinou vizi a koncepci. Příležitostní zpěváci, ořezávači sádla, herci anebo ministři bez schopnosti se rozhodnout. Někteří z nich se dopustili řady neuvážených kroků a rozhodnutí, které mají za následek fatální následky, se kterými se armáda potýká do dnes. Za všechny jmenujme jenom neuvážený nákup 72 ks bitevníků L-159. Za těch uplynulých 30 letech tak došlo postupně k destrukci obraných schopností České republiky. Součástí procesu ztráty suverenity byl proces přeměny armády v malý expediční sbor, který ztratil schopnost samostatně bránit vlast.