Premiér Sobotka neví, o čem mluví a nemá přehled, co všechno by muselo být splněno ze stran jednotlivých států (bez Velké Británie) k naplnění cílů tohoto svého silného prohlášení.

Smlouva o Evropské unii ve svém obsahu uvádí, že čl. 17 tvoří pilíř Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP). Tento článek hovoří nejen o možnosti vytváření společné obranné politiky ale i o možnosti dosažení společné obrany. Dále definuje úkoly, které má být EU schopna realizovat. Jedná se o humanitární a záchranné operace, mírové operace a použití bojových jednotek při krizovém řízení včetně operací na vynucení míru. V červnu 1999 se EU dohodla na cílech vedoucích k posílení EBOP, které by jí umožnily provádět autonomní operace s odpovídajícími ozbrojenými silami a bez účasti USA. V Helsinkách v prosinci 1999 byl tento cíl potvrzen. Podle nich členské země EU měly být schopny do roku 2003 rozmístit do 60 dní a na místě nasazení udržet až rok vojenské síly o velikosti až 15 brigád či 60 tisíc osob, které by byly schopny plnit celý rozsah „Petersbergských“ úkolů. Tyto ambice se nenaplnily. Pro řadu operací jsou pro EU naprosto nezbytné kapacity a zdroje NATO (C4ISTAR, systém včasného vzdušného varování AWACS, strategická letecká přeprava atp.) jak s tím počítá již deklarace Washingtonského summitu NATO z roku 1999. EU chybí plánovací kapacity, průzkumné a zpravodajské prostředky, systémy velení, řízení a spojení a také námořní a letecké transportní kapacity. Pro rozhodovací procesy v oblasti EBOP vytvořila EU i vlastní struktury: politický a bezpečnostní výbor, vojenský výbor a mezinárodní vojenský štáb. Jedním ze zásadních problémů EBOP je prohlubující se zaostávání za USA. Již první válka v Perském zálivu v roce 1991 demonstrovala obrovskou vojensko-technologickou převahu Spojených států nad zbytkem světa, včetně ekonomicky vyspělých zemí západní Evropy. V průběhu dalších let se tato technologická mezera nejen nezmenšila, ale naopak dramaticky prohloubila. Efektivitou armády změřené bojovými schopnostmi dosahuje Evropská unie jedné desetiny úrovně Spojených států.

Vzhledem k omezenosti zdrojů je zjevné, že Česká republika se může zavázat plnit cíle v rámci EBOP pouze tam, kde se shodují s cíli výstavby sil v rámci NATO. Z těchto důvodů vyplývá, že ČR a ostatní státy odmítají možnosti vytvoření systému kolektivní obrany uvnitř EU. Rozpočet EU na zahraniční a bezpečnostní politiku tvoří pouhých 5,7 %, na rozdíl od zemědělské politiky (43 %), strukturálních fondů (45 %) a svou zprávu, tedy byrokracii a propagandu (5,7 %). Z uvedených skutečností vyplývá, že těžiště EU není na zahraničně-bezpečnostní politice, ale na rozvoji sebe sama. To se naplno projevilo při současné imigrační krizi, kdy EU není schopna se svou bezzubou politikou a svou bezpečnostní agenturou Frontex zabránit tisícům pašeráků lidí přepravovat migranty na území států EU. Nedokázala zajistit ani elementární ochranu hranic Schengenského prostoru, natož migraci zastavit. Dochází k hrubému porušování tzv. Dublinských dohod, podle kterých má každý imigrant právo žádat o azyl v první zemi EU do které vstoupí. Tak tomu v praxi není. V řadě zemí EU jsou trvale platná bezpečnostní opatření v souvislosti s pácháním teroristických útoků přívrženci radikálního islámu. Ukazuje se, že státy, které si přijaly vlastní bezpečnostní a ochranná opatření např. stavbou plotů, tuto problematiku zvládají. Paradoxně tyto státy sdílejí za tato opatření ze strany EU kritiku.