Na levém břehu Nisy na podzim roku 1862 hloubil studnu. Voda z ní měla zvláštní příchuť, která se připisovala nejprve novému potrubí studny a střelnému prachu, který byl použit k rozbití skály; když se však příchuť ani po delší době neztratila, byla voda označena za špatnou, nehodící se k požívání.

Tak to zůstalo až do srpna 1865, když Skollaudova matka zjistila, že příchuť vody z nové studny je hodně nakyslá a že chutná skoro jako kyselka v Lázních Libverda. Karl Skollaude se proto vypravil za uznávaným jabloneckým lékárníkem Josefem Ulrichem z lékárny U Černého orla, která sídlila v budově pod dnešním okresním soudem. Lékárník potvrdil, že se opravdu jedná o léčivou kyselku.

Skollaude tehdy provozoval vlastní bělírnu prádla. Po objevení kyselky se rychle rozhodl pro změnu podnikání, bělírnu zavřel a založil si malé lázně pojmenované podle prince Rudolfa. Areál během let často měnil své majitele a v roce 1888 vyhořel. Za léta svého fungování se stal oblíbeným místem pro místní, kteří se společně snažili lázně znovu postavit na nohy.

Společně s textilním továrníkem Ginzkeyem požádali pražské místodržitelství o povolení využívání pramene a zřízení lázní. Získali i svolení, aby se jejich voda mohla nazývat Rudolfův pramen. V roce 1894 pramen získal osvědčení o léčivosti a později zde byly vybudovány lázně, které kvůli přírodní léčivé vodě vyhledávali lidé ze širokého okolí. Byly výstavné, architekt Schäfer postavil na prameni budovu s věžičkou, která se stala pozdějším symbolem této minerálky.