Děkuji za slovo, pane místopředsedo.

Já jsem viděl ty pohledy kolegů, jak jsem nesl ty papíry. Ale nebojte se, já opravdu výrazným způsobem zkoriguji svůj projev, protože už jsem si mnohé řekl. Teď jsem si všiml, že jsem něco zapomněl nahoře, tak to bude ještě o to jednodušší.

Samozřejmě jsem se na tuto debatu nějakým způsobem připravoval, protože je to vlastně první chvíle, kdy se k tomu člověk může uceleně vyjádřit, samozřejmě, vyjadřoval jsem se i do médií. Nicméně tam člověk většinou reaguje na nějaké otázky a nemůže předestřít svoje myšlenky. Já považuji za důležité, mám niternou potřebu vám sdělit, proč se zachovám při hlasování tak, jak se zachovám, ačkoli vlastně ta prvotní pozice hnutí ANO byla naprosto jednoznačná v roce 2013. My jsme v roce 2013 přicházeli s tím, že považujeme za vhodné, aby byla zachována pouze tzv. indemnita, kdežto imunita, o které nyní hovoříme, je v podstatě reliktem a historickým přežitkem ve fungujícím právním státu, který má justici, které můžeme důvěřovat.

Bohužel, některé osobní zkušenosti jsou opravdu nepřenosné, nenahraditelné a my zde čelíme konfrontaci s realitou a se situací, která kolem nás nastává, která se kolem nás děje. My jsme především vycházeli z toho, a byla to taky součást debaty s panem kolegou Polčákem, že vlastně imunita původně vznikla v Anglii na ochranu členů Parlamentu v absolutistické monarchii před panovníkem a probíhala 40 dnů před a 40 dnů po zasedání Parlamentu. A sloužila k tomu, aby je král nemohl zavřít cestou do Parlamentu, aby se mohli zúčastnit jednání Parlamentu. Takže to nebyla ochrana parlamentních členů, ale byla to ochrana Parlamentu, aby se vůbec mohl konat a aby jednoduchým způsobem jim král nezamezil v jejich činnosti. Postupně se ta imunita vyvíjela, nicméně stále to není právem jednotlivce, imunita, ale je to privilegium Sněmovny a my jsme pouze její nositelé.

Já jsem se už víckrát, naštěstí tedy už v rámci faktických poznámek jsme se vypořádali s tím, že už nebudu číst sám sebe, nicméně rád bych skutečně poukázal na tu debatu, která má hodně společného s tím, co se děje dnes. A jedním z hlavních aktérů byl skutečně třeba Stanislav Polčák, který už dnes není členem Parlamentu, který třeba uváděl: "Musím říct, že po pečlivém prostudování spisu a dalších materiálů jsem dospěl k závěru, že zde není trestní stíhání namístě. A stejně jako pan kolega Tejc musím do jisté míry zapochybovat nad tím, zdali ta kvalifikace úmyslného trestného činu, kterou nám předložila policie, není dostatečně opřena o konkrétní skutkové okolnosti, z níž by to zavinění ve formě úmyslu vyplývalo."